Touha

Lyrická linka se táhne českými filmy snad po celou dobu české kinematografie, od náznaků a delších partií, až po vyloženě lyrické filmy, především z konce padesátých a v šedesátých letech. A nemyslím tím jen filmy typu Romanca pro křídlovku nebo Rozmarné léto, ale i filmy tragické, jako je třeba Obchod na korze. Později od sedmdesátých let dále byl tento žánr vytěsňován socialistckými veslohrami (s odpovídajícím gagy a "hláškami", které si lidé opakovali v hospodách), později různými akčními spletenci, a ted to nejspíš bude fantasy. Ale to jen čistě teoreticky, česká kinematografie posledních 40 let mě příliš nezajímá, neboť ji považuji za pokleslou. Jasného české filmy z šedesátých let ovšem patří k tomu nejlepšímu, Jasný dobře ví, že lyrika není jen schilerovské rozplývání se v přírodě (romantika), ale patří k ní i smutné a zádumčivé barvy, vize budoucnosti a životní reflexe. Čtyři povídky filmu Touha jsou vyrovnané a "patři k sobě", nedá se říct, že by některá byla výrazněji lepší nebo horší. (25.11.2014)

Vojtěch Jasný patří k těm jménům, která jsou symbolem postupného procitání společnosti z budovatelského oblouzení padesátých let, jímž se brodila velmi podstatná část společnosti. TOUHA je prvním dílem trilogie kroniky tohoto složitého procesu, jehož vrcholným - byť ne dokonalým - bodem se stalo Pražské jaro; patří sem ještě dále AŽ PŘIJDE KOCOUR a VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI. Snaha o civilní výraz, úsilí o zpodobení všedního dne (silně evokuje působení dobové revue KVĚTEN), absence fráze a první klíčící náznaky kritické reflexe stále ještě uprostřed systému, to všechno naznačuje budoucí ideovou i estetickou dekomunizaci komunisticky cítícího režiséra té doby. Zaznamenáníhodné jsou i pozorovatelné vlivy italského neorealismu. TOUHA a síla původního uměleckého výrazu, která do ní byla vložena, neztrácejí své nežné kouzlo ani po letech. (27.08.2011)

Jasného povídkový film je značně symbolický. Začíná jarem a narozením člověka, končí zimou a smrtí ... a po ní narozením nového člověka. Jaro je nádherné, všechno kvete, všude spousta mláďat, bezstarostné dětství. Podzim života a čekání na smrt je rozhodně neveselé. Málem bych zapomněl ... krásná Brejchová! (09.06.2011)

Poviedkové filmy vo všeobecnosti trpia na nevyváženosť úrovne jednotlivých fragmentov. V Jasného filme je už problémom aj nájsť časti, ktoré sú zaujímavé pre súčasného diváka. Mne na minimálny dobrý pocit postačovali dedinské reálie z päťdesiatych rokov, začínajúci herci a dobová odvaha v tretej poviedke. Ono tam pravdupovediac ani oveľa viac nebolo. (27.11.2014)

Čtyři roční období, čtyři doby lidského života. Probuzení a jakési znovuzrození československé kinematografie po těžkých letech zmanipulované a manipulující diktatury se odehrálo ještě před vznikem prvních uměleckých proudů nové vlny šedesátých let. Generace Jasného neměla v sobě už onu mladickou rozvášněnost a zároveň nevyzrálost osobní i profesní, ale naopak sama prošla nelehkým procesem uvědomování. Touha jakoby předznamenala pozdější Jasného režijní profil; nalezneme zde především hluboké vnitřní zakořenění v civilizací neponičeném moravském venkově i specifický charakter rozmanitých lidských typů, bravurně odpozorovaných v bezprostřední blízkosti Jasného rodiště a okolí. Výběr a forma jednotlivých povídek vytváří poetickou metaforu k úvodnímu vpisku a v žádném případě nelze dělit jednotlivé příběhy na lepší či horší. Každý má svůj smysl a svou významovou rovinu, od nádherně modelované dětské alegorie s vejcem, přes první milostné okouzlení mladé dvojice a vytrvalost osudem těžce zkoušené Anděly, až po smutkem zahalené očekávání definitivního konce života, se před námi rozkrývá jedinečnost lidské duše, měnící se věkem i prostředím, v němž vyrůstá a tvoří své pevné základy. Mimořádně cenným přínosem tohoto neobyčejně empatického filmu je výběr kameramana a hudebního skladatele, kteří tu oba - každý ve svém žánru - vytvořili skutečná mistrovská díla, sahající v kontextu doby k naprostým špičkám uměleckého ledovce. Toho se zatím zlehka dotýkají i herecké výkony mladinké, tehdy teprve osmnáctileté Jany Brejchové a Jiřího Valy, vynikající a troufám si tvrdit, že možná životní příležitosti tu beze zbytku vyplňují Václav Babka, Věra Tichánková, Václav Lohniský i Anna Melíšková, umělci, jejichž velikost byla později rozmělněna tak trochu macešsky v epizodních standardech. Touha odemkla bránu k novému chápání a uchopení filmového řemesla a v mnohém předurčila směr, kterým se později vydala generace těch, jež tu zatím pilně sbírali své první zkušenosti a získávali první okouzlení v magickém oku kamery. Vlaštovky sedící na drátě a netrpělivě očekávající příchod jara. (25.03.2012)