Světlo mého života

Komorní nezávislý snímek, zasazený do netradičního prostředí dystopické budoucnosti, v níž vymřely skoro všechny ženy, se fungováním fiktivní společnosti a jejími pravidly zabývá vyloženě okrajově a z drtivé většiny stojí na vztahu a vzájemných hovorech dvou hlavních postav (otce a jeho jedenáctileté dcery maskované za chlapce), které zahrnují všechno možné od rozebírání rozdílu mezi morálkou a etikou po přednášku o menstruaci, nicméně nevynikají žádnou velkou scenáristickou bravurou, která by snímek dokázala při jeho malátném tempu a minimu děje podržet. Minimalistickému příběhu, který těží pouze z tábornického putování dvou diskutujících postav, které jen sem tam potkají někoho dalšího a v závěru akorát musejí obstát tváří v tvář ohrožení, aby mohly putovat dál, přesto nelze upřít silná atmosféra, přesné herecké výkony a lehkost Affleckova stylu vyprávění. (30.06.2019)

Světlo mého života je komorní, postapokalyptické drama, z valné části prakticky jen o dvou postavách, otci a dceři, kteří spolu na svých cestách vedou spousty a spousty rozjímavých a oduševnělých dialogů, postupně odhalujících příčiny jak oné apokalypsy, tak jejich dané situace, ve které se ocitli a důvod, proč dělají to, co zrovna dělají. Co tuto podívanou každopádně nejvýstižněji charakterizuje, je skutečně velmi pozvolné tempo, syrová atmosféra a v podstatě i bezvýchodnost, kdy je divák vlastně jen svědkem bezcílného putování odnikud nikam, přičemž se něčeho výraznějšího, či vážně působivějšího nedočká po celou dobu a nic na tom nezmění ani závěrečné miniakčnější finále, které toho stejně ve výsledku moc nezmění, tedy až na to, že se nakonec vydají tam, kam předtím nechtěli, což je upřímně pointa o ničem. Hodně zde ovšem před úplným průšvihem zachraňuje ústřední herecká dvojice, kdy především alespoň pro mě čím dál výraznější Casey Affleck odvádí opravdu přesvědčivý výkon, a zahanbit se jistě vedle něj nenechala ani mladičká představitelka jeho dcery, ignorovat ovšem nemohu ani poměrně působivou atmosféru a těch pár napínavých scén lze též považovat za docela osvěžující a hlavně funkční příspěvek. Celkově se ale rozhodně jedná o vyloženě klubovou záležitost, která jistě má své nepopiratelné kvality, že by na druhou stranu ale jakýmkoliv způsobem dokázala opravdu čímkoliv zaujmout či vyčnít, tak to bych také fakt netvrdil. (25.12.2020)

Oceňuji úmysl, ale je to hrozně nepromyšlené/nedomyšlené. Volné pásmo nebo snad deníček, prostě sled událostí, které nikdo nekočíruje. Náhledy do minulosti bez-významné. Hudba to snižuje o několik úrovní. Anna Pniowsky nicméně famózní. Některé momenty jsou super, jakožto milovník mlčení musím paradoxně pochválit momenty dlouhých monologů pana autora, ale straší tu to věčné ale... ale když to k ničemu nevede. Nevím, jestli je to syndrom debutu, nebo syndrom přílišné patetičnosti, ale něco mě silně nutí hodnotit dost nízko, ačkoliv "objektivně" bych ty tři asi dala. Nepotřebuji vysvětlení vlastně skoro ničeho, ale nutně potřebuji smysl. (17.08.2019)

Silně atmosférická, pro Caseyho Afflecka snad už typicky melancholická záležitost, jejímž základem je vztah otce a dcery. Hodně i příběhově napoví úvodní dlouhý rozhovor, který rozhodně není posledním, naopak. Nakonec tyto scény jsou pro postavy a cestu k nim především nejdůležitější, tady se řekne nejvíc a nutno dodat, že to funguje na výbornou. Navíc jak Affleck, tak Anna Pniowsky jsou ve svých rolích výborní, jejich vztah jim není těžké věřit. Z tohoto pohledu mi to hodně připomínalo Leave No Trace. I když nejen z tohoto, jistě hodně udělají i časté statické záběry na stromy a výborná hudba k nim, věčný kurz přežití v přírodě, novém světě atd. Každopádně k dokonalosti výše zmíněného filmu zde ještě něco schází, možná právě více z toho nového světa, více setkání a domovních scén. Jako komorní na postavách založená cesta krajinou ovšem velmi silné. 75% (24.04.2021)

V podstatě taková něžnější kombinace McCarthyho Cesty a nedávno snímku Debry Granik Beze stop. Light of my Life těžce spoléhá na budování dojemného pouta mezi otcem a dcerou ve smutném post apokalyptickém světě, ve kterém vymřely všechny ženy. Je to z velké části konverzačka, už jen první scéna dá divákovi jasně najevo, že se bude koukat na pomalé melodrama, žádnou napínavou temňařinu, kde se hrdinové musí každou minutu vypořádávat s nějakým problémem. Na rozdíl od nudnějšího Beze stop si ale film udržuje po většinu doby relativně slušnou vypravěčskou rovnováhu a strukturu. Pouto mezi otcem a dcerou je uvěřitelné a kvalitně zpracované, člověk si fakt přeje, aby to spolu dotáhli do šťastného konce. Je to šikula, ten mladej Affleck. Umí jak docela dobře točit, tak i psát, o hereckém výkonu nemluvě. Vlastně mi vyhovuje víc než jeho slavnější starší brácha. Snad jen ten konec byl krapet nedoladěný a uspěchaný, plus druhá půlka začala ztrácet na onom atmosférickém kouzlu, které si skvěle budovala půlka první. Ve výsledku ale příjemné post apo drama. Po zhlédnutí první půlky desáté série Walking Dead hlavně takové odpočinkové. Slabší 4* (26.11.2019)