Světlo mého života

Příjemné překvapení. Pomalé tempo, spíše konverzační záležitost, přesto postapokalyptická atmosféra skvěle vyobrazena. Vztah rodiče a dítěte a jejich komunikování, to vše se mi fakt moc líbilo, a bylo vidět, že C. Affleck nad psaním scénáře přemýšlel. Finále, tam se lehce příběh otřel o klišé, ale nic, co by nějak zásadně vadilo. Film více méně o dvou lidech, ale oba dva (a to jeden z nich je dítě) to hravě utáhnou. Užil jsem si to. (12.05.2020)

„Říkal jsi, že to bude příběh o Goldy, ale bylo to celé o Artovi.“ - „Jo, víš, příběh Goldy je prostě... je víc složitý. Je to na dlouhé povídání.“ Přesněji řečeno v délce 2 hodin…Affleckův režijní debut I’m Still here jsem neviděl, takže má očekávání provázela nejistota. A ta se ještě znásobila úvodní „vyprávěcí“ desetiminutovkou, která mě jednoduše nudila (vše pro pointu?). Ale pak ústřední dvojka opustila stan a pokračovala v putování. A já si k nim postupně budoval vztah (zaujala zvláště „aktivní a tvrďácká“ dcera, ve které se pozvolna začala probouzet mladá žena). A tady se nutně musím dostat do srovnání s Hillcoatovou tematicky příbuznou Cestou (i typ katastrofy je podobný), která právě ohledně postav nejvíc selhávala. Světlo mého života je navíc o něco civilnější (dobrým příkladem je třeba otcovo vysvětlování projevů ženského dospívání), emocionálně přece jen uvěřitelnější. A (otevřený) konec mi také přišel lépe řešený (nejen v polidštění otce) a nijak mi nevadil. Takže i přes dílčí neduhy dám této komorní záležitosti slabší 4*. (05.07.2020)

[KVIFF 2019] Cesta s dotekem koukatelnosti a bez doteku demence. Affleck vsadil opět na Vary a vyšlo mu to. V rámci diváků docela ano. Když se člověk dívá na prvních deset minut docela začne ztrácet naději, že by to mohlo nějak dobře dopadnout. Protože po oněch asi deseti minutách ani neví divák o čem film je a na jaké notě se bude pohybovat. Poté vak přijde mlha, les, nebezpečí a ono to začne fungovat jako normální film. Co více, začne to fungovat jako velmi dobrý film. Takhle si vás film získává do té doby dokud už tak nějak podvědomě nezačnete soucítit, chápat a bát se. Nejde asi o něco extra originálního, ani bych neřekl, že to Affleck povýšil na nový level, ale posunul to trochu stranou jinak, kdy je to stále originální, stále tak nějak známé a jednoduše to funguje. A to i vlastně stačí. Bohatě. (07.07.2019)

Jemnější verze The Road, kterou drží nad vodou tradičně působivý Affleckův “emo projev” a zajímavý výkon malé Anny Pniowské. Velice minimalistické, téměř celou stopáž jen dialogy mezi otcem a dcerou v lesích nebo opuštěných barácích. Plus zkoumání jejich chování - strategie přežití - souvisle s postupným odkrýváním tajemství, co se v jejich světě stalo a jak to změnilo společnost, které se obloukem vyhýbají. Komornost pro trpělivé a vnímavé diváky. Tři a půl. (26.03.2020)

Parádní, realistický, pomalu odkapávající survival s uvěřitelnou psychologií a stavbou dramatických scén. Vlastně mi nedělá žádný problém porovnat to s poněkud přeceňovanou The Road a vyhlásit to za vítěze. The Road možná není laciné indie, ale Light of my life staví zlověstnou paranoiu okolo prostého faktu, že ústřední dvojici, procházející (odnikud nikam) vrstevnatějším a složitějším světem, tvoří otec a dcera(!). .. Je to překvapivě kvalitně napsané. Má to cool kameru. Affleckovi z pod svetru leze kvalitní svalovina. Snad jen ten úplný začátek byl příliš dlouhý.. (05.02.2023)