...a pozdravuji vlaštovky

Krásná mladá Magda Vašáryová je v ženským lágru a zbývá ji 99 dnů do konce života, byla odsouzena k trestu smrti za velezradu proti Říši. Mezitím se jí prolínají vzpomínky ze svého života od malička až do doby, kdy začala tisknout a pomáhat roznášet letáky, určené k nabádání proti fašizmu a punktování se s lidmi v odboji, které nikdy nezradila a fašounům nepráskla. Jaromil Jireš umí určitě točit lépe, tohle je takový nevyvážený, bez patřičné síly a atmosféry. Nejlepší a zároveň nejtragičtější je konec filmu, kdy už ta síla snímku trochu povyskočí. Luboš Fišer jako hudební skladatel se taky moc nerozjel a zůstal spíš při zdi s asi třemi dokola se opakujícími motivy. Určitě potěšili mlad´oučké herečky Dáša Bláhová a Hana Maciuchová. Jinak by to chtělo celé trošku přiokořenit. (18.03.2011)

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Marie Kudeříková (1921 – 1943). Legenda. Mýtus. Symbol. Modla. Oběť. Strašák všech kdysi školou povinných. Režisér Jaromil Jireš vytvořil na úsvitu normalizace film, který sice splňoval oficiální zadání tehdejších barrandovských mocných, ale s ideologií a propagandou neměl téměř nic společného. Jirešova Maruška není ani v nejmenším kanonický portrét protinacistické odbojářky, tak, jak jej lidem vsugeroval komunistický režim, ale bilanční, lyrizující příběh o mladičké dívce, která nedokázala stát stranou a navzdory blížící se smrti zůstala statečnou až do posledních okamžiků. Hluboká lidskost, prostota, neokázalost, ale i pronikavost, která vhání slzy do očí – to vše se zrcadlí v mimořádné herecké kreaci čtyřiadvacetileté Magdy Vášáryové; její působivé ztvárnění Marušky Kudeříkové má velký, ne-li přímo zásadní podíl na tom, že tragický osud nebojácné dívenky z Hodonínska byl prostřednictvím Jirešova filmu navždy zaznamenán bez příkras, patosu a obvyklých klišé. I v tom je nadčasová hodnota tohoto podmanivého díla. (29.09.2019)

"V betonové kryptě seděl šílenec, poslední dobrodinec. 99 měl dní, pak mu ústa oněmí. Vojáky, jež maloval, ztratil v běhu času, lásku nikdy nevlastnil, života se nestranil. Přišel však boj poslední, a uživatel v poledni, roztáhl svá křídla k letu, myslím, že to bylo v létu, a vzkázal skrze hlasivky: a pozdravuji vlaštovky......" Nahodile, občas krásně, ale pořád stereotypně. Jireš je dříč, ale v tomhle případě svou vizualitu poměrně krotí. Škoda, kladivo se nekoná.... (03.05.2010)

Podíval jsem se nedlouho po sobě na filmy dvou významných československých režisérů, natočené v přibližně stejném období a shodou okolností se oba odehrávaly ve vězení. Zatímco Vojtěch Jasný mě svým Kulturníkem točeném v emigraci pro rakouskou televizi zklamal, Jaromilu Jirešovi se za mě podařilo vyjít s výraznou ctí i s látkou o komunistické odbojářce za války. Popravdě jsem od filmu o čekání ženy na neodkladný trest smrti čekal cosi temnějšího, zvláště jsem si nemyslel, že se dočkám v prostředí cely smrti řádky scén, v nichž si vězenkyně u práce vesele zpívají či se nahlas smějí během válečného náletu poblíž. Ale právě Jirešův typický styl plný poezie a různých retrospektivních scén a drobných útržků nakonec tomu filmu vdechl nejen život, ale i atmosféru plnou pestrých nálad, která stejně působivě utíšila jindy silnou depresi. Od úvodní scény začíná film již ve vězení a postupně si ze střípků skládáme Maruščin život před zatčením, objevujeme nejen předchozí události, ale i celou její povahu, v níž se střídá křehkost se silným odhodláním a celý film je především psychologický (zároveň také často poetický), s minimálním zacházením do politického pozadí komunistických bojů. Hotoví vojenští panáčci na vězeňském stolku přináší předem tak mrazivě poetický obraz blížící se popravy... [75%] (20.11.2022)

V druhém odboji, v čase černobílých dějin, nebyl čas na rozlišování podle politické konfese. Rozhodovalo jedno: buď s národem, nebo s jeho vrahy, buď činně, nebo alespoň pasivně, buď pro demokracii, nebo s totalitou. VLAŠTOVKY vedle ŽERTU přiřazují Jireše jednoznačně do filmové vlny šedesátých let. Je to i zdařilou volbou tématu. Marie - Maruška - Kudeříková je svým dosahem evropsky významnou postavou protinacistické rezistence. Literárně nadaná dívka, ušlechtilá komsomolka z odbojové křesťanské rodiny (její otec byl ve Vnorovech, odkud Maruška pocházela, předsedou MNV za lidovce až do své smrti r. 1947), se svým skrovným literárním odkazem víc než rovnocenně přiřazuje po bok Anne Frankové i Sophie Schollové a je jednou z legitimací hloubky, významu i legitimity světového rozměru našeho druhého odboje. Významu postavy odpovídá i režisérova metoda retrospektiv, která nejlépe zrcadlí dívčino rychlé vyspívání k plnohodnotnému ženství. Potěší střídmá a výstižná kresba jak gestapáků, tak prostředí vratislavské ženské věznice i dozorkyň a ostatních lidí německého personálu. Jireš se tu s úspěchem vyhnul levným ideologizacím a démonizacím a zjevně se snažil držet doložitelných písemných pramenů i vzpomínek. VLAŠTOVKY - spatřuji v tom jejich další velkou přednost - jsou také filmem česko-slovenské vzájemnosti. Magda Vášáryová tu samozřejmě přesvědčuje o vyzrálosti svého herectví (v době natáčení filmu jí bylo zhruba 22-23 let) , v ničem však v prostoru svých rolí za ní nezaostávají další slovenští velikáni Július Vašek a velká slovenská herečka Viera Strnisková. Svou poslední fimovou roli tu prožil otec pozdějšího českého premiéra Vladimíra Špidly Václav Špidla (1922-1979). Z českých herců asi nejvíce vyniknou představitelky ženských rolí; z nich zřejmě nejvýrazněji tu působí tehdy také mladá generační souvěkovkyně Vášáryové Hana Maciuchová. Jirešovi se tak podařilo pod nánosem komunistické režimní propagandy archeologií ducha doslova vydolovat démant skutečné nevšední osobnosti ženy práce, osudu, který za jiné reprezentuje zneužitou a o sny a ideály takřka oloupenou nadějnou mladou generaci. Generaci Pražského jara, Předvoje, ale také Rady tří a Rady svobodného Československa. Nepohodlný film, který vždy všem překážel svou poctivostí právě proto, že nechtěl být výrazem konkukturálního posluhování a poníženosti, by si zasloužil - podobně jako Kudeříková sama - svou plnou a samozřejmou rehabilitaci. Dlužíme ji sami sobě už až příliš dlouho. (09.07.2008)