Richard Jewell

Když napíšu, že Clint Eastwood je pro mě nejobdivuhodnější filmař současnosti, možná si budete myslet, že obdivuji hlavně to, že na prahu devadesátky pořád točí. A navíc tak skvěle. To je určitě pravda, ale já ho ještě víc obdivuji za to, jaká témata si vybírá a jak je dokáže zpracovat. Richard Jewell je další z jeho „obyčejných hrdinů“, který prožil něco, čemu by se tak úplně nechtělo věřit, kdyby se to doopravdy nestalo. Ovšem na rozdíl od Sullyho Sullenbergera, jemuž hrozila „jen“ ztráta kariéry, Richard Jewell stojí před elektrickým křeslem a díky tomu, že je vlastně přerostlým zásadovým dítětem a bezmezně vzhlíží k představitelům zákona, si do toho křesla navíc sám pomalu a ochotně sedá. Ten příběh je úžasně děsivý. Bez výjimky skvěle zahraný (kdybych měl někoho vyzdvihnout, bude to kromě P. W. Hausera můj oblíbený chameleon Sam Rockwell) a hlavně tak krásně vyprávěný, pomalým baladickým způsobem s občasným odlehčením v podobě citlivého humoru, který divákovi uleví a zároveň podtrhne absurditu celé té situace. Nádhera. (17.01.2020)

Ani ne po hodině už ten film nemá čím překvapit a jede dokola totéž až do konce. Taky mi moc nesedla ta žánrová nevyhraněnost - tlačit to víc do sugestivního dramatu (jako třeba u Výměny) nebo do sociální satiry o neschopnosti federálních vyšetřovatelů a tlaku a sviňáctví médií, asi by mě to chytlo víc. V téhle usedle-sladkobolné podobě je to pro mě jen takový lepší hallmark, u nějž moc nevím, co jím chtěl Eastwood vlastně sdělit. Že mezi námi (cyniky, oportunisty a nebezpečnými psychopaty) existují i hodní hloupí lidé, jimž někdy bývá křivděno? Come on... 60 % (15.01.2020)

Eastwoodova cesta od westernů k morálně burcujícím tématům byla naštěstí poměrně rychlá, takže měl dostatek času propracovat se k dokonalosti. Tato kritika a především varování před narůstající mocí médií se velice povedla. Přes noc z vás udělají hrdinu, ti stejní z vás lusknutím prstu udělají nepřítele státu. Po Vlajkách našich otců zřejmě nejkritičtější Eastwoodův film. Jen mám pocit, že místy Eastwood příliš tlačí na emoce. Ten závěr v restauraci už byl poněkud přes čáru. (13.02.2020)

Clint Eastwood má zkrátka tento typ filmů o "neznámých" hrdinech prostě v ruce. Richard Jewell je totiž výkladní skříní toho, čeho si na jeho práci tak moc ceníme a co tak moc milujeme. Je tu opět místy až dokumentární vyznění, vybroušené dialogy a propracované postavy, v jejichž středu stojí občas lehce naivní Richard Jewell, který se po svém hrdinském činu nepochopitelně stane podezřelým číslo jedna. Clint Eastwood s touto látkou pracuje se zaujetím sobě vlastním, takže se před Vámi na ploše čítající 131 minut rozestře skvěle napsaný a zrežírovaný příběh o muži, který se i navzdory neustálému tlaku ze strany FBI nevzdal a nezhroutil. Jediná výtka tedy směřuje pouze k občasnému přepálenému důrazu na "dojení" emocí, což občas působí vážně nepatřičně. Až na tento detail se ale ovšem jedná o filmový zážitek ze staré školy, jež z každého filmového políčka křičí, že Clint Eastwood na to i ve svých 89 letech pořád ještě má. Skvělá práce! „There's a bomb in Centennial Park. You have thirty minutes.“ (09.02.2020)

Další pečlivě odvyprávěné, napínavé a dojemné eastwoodovské drámo podle skutečných událostí, tentokrát se zajímavě nejednoznačným hlavním hrdinou. Aspoň já si až do konce filmu nebyl jistý, jestli Jewell je nebo není vinnen, což tomu dodávalo napětí. Jewell - kombinující v sobě dětskou naivitu a neškodnost s lehce zlověstnou chytrostí, ambicemi a frustrací - je plastický charakter a neznámý Hauser ho zahrál skvěle. A s prostořekým Rockwellovým právníkem jsou dobře kontrastující a sympatickou dvojkou. Zaujalo mě, že frustrující pocit "mám na víc" tu neměl jen Jewell, ale vlastně všechny postavy. (16.05.2020)