Špína

Slováci se tady opravdu vyznamenali. Speciálně pak Tereza Nvotová, která svým debutem zadělala na jeden z nejlepších slovenských filmů posledních deseti let. Film je poměrně dost ponurý, temný, smutný, ale zároveň Vám zahraje dost na city. Tudíž vlastně splní veškerá pravidla pro kvalitní depresivní evropské drama. (21.01.2018)

„NECHCEŠ MI ŘÍCT, PROČ JSI TO UDĚLALA?…“ Drama ze života mladý holky, která neví, jak vyřešit „zprznění“ učitelem. Asi realistický. Stejně jako nakouknutí do slovenskýho psychiatrickýho léčebnýho systému pro mladistvý. Hlavně tam je ta filmařina fakt odvážná a autentická. Složitý téma, který by mělo oslovit náctiletý holky a jejich rodiče. /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Jde o režisérčin celovečerní debut. Zároveň se jedná o její absoloventský snímek na FAMU. 2.) Ve filmu hraje Anna Šišková, která je matkou režisérky Terezy Nvotové. ///                         PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (16.02.2024)

Odvážne rypnutie do tém, ktoré sú v slovenskej spoločnosti tabu. Znásilnenie pedagógom. Nevhodné psychiatrické metódy a celkove nezáujem o duševne chorých pacientov. Určite s pár chybami, ktoré ale hravo prevážila odvaha začať o týchto veciach hovoriť. Aj keď len prostredníctvom filmu. Potreba diskutovať o spôsoboch psychiatrickej starostlivosti na Slovensku, o utajovaní znásilnení dejúcich sa v školách i rodinách, tu je. (16.07.2020)

FAMUFEST 2017. Poměrně sugestivní, avšak ukrutně bulvární memento z oblasti maďarské psychiatrické ústavní péče pro mladistvé, která je zřejmě výhradně plná intelektuálně založených cigošských přebytků a neméně kulturních potratů bílých socek. Mezi ně se dostává patrně středoškolská dívka, dle obsahu z „obyčejné rodiny“, která se ovšem chová, jako by se narodila se šesti prsty, rozštěpem a mongoloidním kukučem, což zjevně zdědila po své „starostlivé“ matce, totální piči jakbysmet. Také jsem se dosud domníval, že stát se fešáckým matikářem na maďarském gymplu vyžaduje minimálně alespoň intelekt a sebeovládání průměrného šimpanze, co umí napočítat bez zadrhávání do sta a správně vyřešit elementární rovnici x+y, kde x = vkus a zdravý rozum a y = tiše a v soukromí. Pro tohohle se zjevně x+y rovná bezhlavě unylému vymrdání škaredé sedmnáctileté panny v jejím pokojíčku při doučování, kdy je ve vedlejší místnosti skoro celá famílie. A to je dle mého skromného mínění řešení leda tak na jedničku z absurdního kokotismu a to znásilnění se dalo navléci daleko uvěřitelněji. Rozhodně se teď nehodlám pouštět do polemik o mentální zralosti průměrné sedmnáctileté pypky a jejich schopností vypořádat se psychicky se znásilněním, ovšem domnívám se, že je-li holka v dnešní době v tomhle věku ještě panna, musí trpět terminální poruchou vizáže či akutním zánětem katechismu a měla by být naopak vděčná za každou jitrnici, co v životě uvidí, pokud ji jí zrovna násilně nevnutí její fotr, nějaký bezďák či slizký sexuální predátor. Být ještě pod zákonem, byl by kýžený dopad daleko účinnější, zejména při zjevné snaze tvůrců dát tomu punc reality. Takhle se jedná sice o opravdu velmi slušně režijně zvládnutý debut Nvotovic příšerky, nicméně založený na behaviorálních premisách, které jako by vypadly z cigánského Brávíčka nebo nedělní přílohy Blesku. (22.11.2017)

Znásilněna matikářem. Syrový a tak trochu perverzně znepokojivý pohled do dívčího pokojíčku. A v něm už sice neuzříme rozeseté plastové panenky, uvidíme studentské děvče Lenu, které svůj kosočtverec nedobrovolně vystaví chlípnému Pythagorovi. Jenže o svém zážitku s odmocninou péra mlčí, páchá sebevraždu a ocitá se mezi chovanci v psycho ústavu. Vzdálená reminiscence na Requiem pro panenku sice tenhle film řadí do podobného psychologického ranku, jen nechme Renče Renčem a raději se podívejme na více než nadějný a značně provokativní režijní styl Terezy Nvotové a jejího štábu. Zkušená dokumentaristka se nezapře a i na poli hraného filmu si vedla pozoruhodně. Dvě třetiny filmu jsou kvalitně explicitním psychologickým náhledem do křehké dívčí duše, potažmo náhledem na dospívající mládež vůbec. Ve filmu platí, že čím méně známý herec, o to má divák sugesci, že se ocitl v kruhu mládeže, kde se mluví abnormálně vulgárně, přičemž ty dialogy působí odpozorovaně, prostě žádná umělá mluva jako z nekonečných seriálových debilit. Anna Šišková a Luboš Veselý jsou nejznámějšími hereckými akvizicemi. A vlastně nebýt jejich účasti, převládal by dojem, že se dívám na dokument, případně docu-rekonstrukci ze života panny. Závěrečné vyústění je nejslabším úsekem filmu, najednou neměl příběh kam směřovat, ani věrohodně to nebylo v této fázi pojato. To je škoda, že závěr je tak odbytý. Nvotová ukázala skvělou práci s herci, retardovaný bratr Leny, ztvárnil ho Patrik Holubář, je určitě hodný nějaké ceny, nominaci má v držení Anna Šišková i hlavní představiteka. Hlavní hrdinka je druhý problém filmu - Dominika Zeleníková je veskrze nesympatická ve svém projevu. To hlavní, že by s ní měl divák soucítit, na mě nepřenesla, i když je mnohdy znát, že v tom určitou roli sehrál i tvůrčí záměr. Celkově je konstrukční psychologický ráz filmu posazen neotřele, byť téma oběti znásilnění není zrovna objevné. K filmu si vezměte slovník, slovenština převládá. 7/10 (22.03.2018)