Křik

Jo, tenkrát to měli taťkové mnohem složitější! :-) Dneska kdo chce, odrodí s manželkou a volá pak jen všem těm nastalým babičkám, dědečkům, tetám a strejdům....! Ti už ale nemusí sedět doma u stolečku s aparátem, ale čas od času juknou na dotykové displeje svých aj a smártfounů. Mimo kvality filmu (kamera, střih, herecké výkony) doporučuji právě díky dlouhým záběrům zvídavému divákovi pozorně prozkoumat Prahu roku 1963. I to je velmi zajímavé! * * * * (06.08.2015)

Jirešův prvopočáteční křik. Nekompromisně provokativní zrcadlo doby. Novovlný střet s realitou v postavě jedné nuly s brašnou. Starostlivý, čerstvý tatínek, televizák i morálně silný člověk ztrácející se v davu. Díky své profesi vstupuje do spousty dveří a je svědkem všemožných pohledů na svět, na který pomohl přivést dalšího člověka..."smím dýchat? děkuji...". Fantastická dějová retrospektiva, zobrazující soužití ústřední dvojice a psychologický rozbor společnosti sahající i za hranice tehdejšího Československa. Vše podpořeno vynikající hudbou. Pro mě osobně bezchybný debut s velmi silným odkazem. (31.10.2015)

Jaromil Jireš patří mezi ty miláčky, kteří i kdyby měli natočit pro film holou větu či strohý vzoreček, tak by to bylo velmi hezké. A Křik je půvabný. Ostatně thema mladé rodiny je vtipně zobrazeno například v Délce polibku devadesát čili je fajn, že zde máme pro změnu něžné empatické řešení. A samozřejmě s jemnou satirou ve vedlejší lince o tom, jak dnešní generace tančí ten twist, zatímco starší generace si jen hloubavě četla francouzskou avantgardu. (02.09.2016)

Mám trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně jsem obdivovala přesvědčivý výkon Josefa Abrháma během jeho celodenního putování od televizoru k televizoru a od telefonu k telefonu, na druhé straně straně mě otravovalo infantilní kuňkání hlavní hrdinky v retrospektivních sénách.A proč zrovna tady bylo nastoleno téma rasizmu? Nepochopila jsem. (02.02.2016)

Slávku, já mám závoj. Proč ty nemáš závoj? Vy, mužský, máte strašně chudý život...Mám závoj... 1) Nejzajímavější mi připadají záběry civilního života Prahy roku 1963: dění na poště, projevy rasismu, úskalí telefonování z veřejných automatů, přecpané pražské chodníky i třeba marxistický recenzent italského filmu. Zaměření na běžný život připouští i režisér: Měl to být do jisté míry takový dokumentární obraz dneška. 2) 24letému Josefu Abrhámovi (opravář televizorů) to s lehce zarostlou tváří slušelo. Snad i jeho partnerce, 28leté laborantce z Vinohradské nemocnice Evě Límanové (těhotná žena opraváře). 3) 28letý Jaromil Jireš zahájil svou prvotinou velké tažení československé filmové nové vlny - v tomto smyslu má asi snímek historickou hodnotu. Ale že bych ho musel znovu vidět, to tedy ne. Kam čumíš, mám ti půjčit oči? 4) Zajímavý koment, který nutí k přemýšlení: insurgentes. (18.08.2015)