Mladý muž a bílá velryba

No nevím. Psychologické normalizační drama z prostředí chemičky... to chce pořádné holínky a bílý plášť! Páralovu předlohu jsem sice nečetl, ale nevěřím, že by mne toto dílo nějak výrazněji zasáhlo. Ústřední trio hraje dobře a je třeba připočíst i mlaďounkou Zlatu, ale celé to tak nějak šlo mimo mne i když chápu co se nám Páral a posléze svými ústy Jireš snažili říct. Jedno jsem si uvědomil zcela jistě - V tomhle brutálním pracovním prostředí fabriky se šestnáctkama (chápej směny :-) k tomu, bych asi fakt dlouho nepřežil. Ostatní vysoce hodnotící asi při sledování jeli na chlornanových výparech, jinak si nedokážu vysvětlit to červené číslo v procentech. Za mne to je jen na dva knedlíky a to ještě bez cholesterolu. * * (05.11.2013)

„Pohleď, Achabe, hřbet má, jak hora sněhu… Dech má jak uragán… A tělo jako býk. Přichází z temnoty, jak předporodní křik. Pěna už v závějích se přes palubu řine. Velryba Moby Dick. / Nikoho jsem víc v životě víc nemilovala, jenže jsem si tě prohrála už dávno předtím, než jsem tě poznala…“ Bílá velryba – symbol touhy, tajemství, životní cíl. Každý má mít ve svém životě takového Moby Dicka, aby jeho život měl smysl. V okamžiku, kdy jej opustíme, ztrácíme kus vlastního já. Je lhostejno, kolik je nám let, zda jsme staří nebo mladí. Rezignace na život nás může zastihnout kdykoliv. Stejně tak touha nám může zůstat do věku značně pokročilého. Ovšem chytit svou bílou velrybu, to ve skutečnosti znamená jistý konec… Herecký koncert, u kterého jsem však až do samého konce váhala s hodnocením. Prostředí chemičky a odlučování cholesterolu, či čemu přesně se hlavní hrdinové věnovali, s tím jsem se nějak ztotožnit nedokázala ani v podání vynikajícího kvarteta Brejchová – Adamovská – Cupák – Vyskočil (mimochodem, v jeho případě, řekla bych, snad nejlepší výkon, který jsem kdy zaznamenala). Ale několik emotivně nesmírně silných minut v samém závěru filmu mě definitivně přesvědčilo. Pár záběrů, stupňujících napětí, kdy tušíme nevyhnutelné a doufáme v opak, závěrečný záběr na dokonale šťastnou tvář mladého muže, který ulovil svou bílou velrybu… Jedna hvězda navíc. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (22.06.2015)

Samozřejmě, Páral byl v naší literatuře svého času pojem a nemohu mu upřít literární kvality, přečetl jsem od něho ale asi dva romány a nijak jsem s s autorem myšlenkově minul. Ono už prostředí chemičky působí ponuře, ale vůbec jsem nepochopil ideu díla. Obstarožní Edita přijede se svou asistentkou do Ústí, aby syntetizovala krystal umělého cholesterolu. Zde se musí setkat s svou bývalou láskou, chladným, odměřeným Viktorem, ale nakonec tu hlavní roli hraje Břéťa v podání Ivana Vyskočila, který chodí na pramici snít o lovu na bílou velrybu - a nakonec uloví tu starou opelichalou Editu. Trochu to připomínalo budovatelské filmy, kde hlavním smyslem bylo ukázat lidi zapálené do své práce, mistr Břetislav dokáže dokonce přesvědčit své kamarády, aby šli pomoci s tou krystalizací o víkendu, nakonec se mu podaří, že nikdo nechce trhat partu... Až ten dramatický a tragický konec přináší maličko vzrušení po předcházející devadesátiminulové nudě. (12.02.2019)

Myslím, že věrné zpracování Párala. Nechalo ve mě tentýž dojem, i když ta četba je to tak dávno, že vím hovno jaký dojem to na mě vlastně zanechalo. Karty jsou tu jasně rozdané. Vik, požírač jogurtu, egoista co všechno posral, ale nepřizná, ten mepřizná. Breta, naivní trouba z chemičky s poetickým srdcem. Edita, chladná intelektuální děvka. Naďa, taková štětka ve vleku. Myslím, že je to skvěle zahrané ale Jireš to prostě jen opsal a zkrátil. (30.10.2009)

Nebýt toho konce, který mi přišel, že autor už netušil, jak to rozumně zakončit, tak se uchýlil k té nejprofláklejší scenáristické berličce, dal bych i čtyři hvězdy. Je zde spousta zajímavých myšlenek a náhledů na život - třeba že nejde ani tak o nalezení "velryby", ať pro nás v životě znamená cokoliv, ale že jde o tu cestu a hledání. Nebo že aby člověk žil, musí se vzdát rozkoší - tedy aby byl sám sebou, musí ukončit nefungující vztah. Postavy jsou povahově a psychologicky dobře postavené - stárnoucí a cynický Vik, který už jen hledá vyrovnanost mysli a štěstí, jež pro něho znamená třeba i jen chybějící protivenství, a nehodlá se znovu pálit, mladý Břeťa, který se naopak klidně spálí, jen když bude mít pocit, že žil naplno a cele, cynická Edita, která jen zneužívá chlapy pro své lepší postavení, protože zas tak schopná není, a její "žačka", mladičká konkubína, která se poprvé skutečně zamiluje... a pak i vedlejší postavy, které už jsou ale jen jednocharakterově postavené (hloupoučká sestřička, zamindrákovaná mrcha, osamělá a stárnoucí žena ze směny, moudrý převozník, spokojený s tím, co má...) Každý divák si v tom panoptiku může najít nějakou postavu, které fandit a u níž ho může překvapit její určitý přerod. Proto mi tak vadí konec, který se na celou tu solidně a precizně, po kouskách stavěnou psychologii zvysoka vykašlal a hodil nám sem profláklé deux ex machina, místo třeba Břeťova zklidnění a přesto přikývnutí životu. Ale co už. Jinak samozřejmě klady - Štaidlova hudba, kterou částečně zkopčil od Hapky, mladičká a sexy Adamovská (mám pocit, že svou postavu ani nehrála a že i jako herečka místo hraní sázela na své tělíčko), a takový trochu podraz na ty, kteří věděli, že Cupák je ve skutečnosti na chlapy (ta úvodní scéna mne hodně vyděsila, jestli nepůjde o avantgardní film o lásce dvou gayů, kteří prací v chemičce objeví svou sexuální orientaci - brr, naštěstí se nestalo, ale nejspíše to v dnešní době brzy někoho napadne), a potom má pro mě film kouzlo dětství a mládí, protože tahle chemička fungovala jen kousíček od skláren, kde jsem pobýval u své ústecké babičky s dědou, a všichni jsme se báli, kdy ta chemička vyletí do luftu jako tehdy jedna v Sovětském svazu a pozabíjí nás všechny v okruhu několika kilometrů. (26.04.2019)