Opera ve vinici

Ten děj tedy nestál za nic. Ale hezké písničky a prostředí hází filmu záchranný kruh. Velká škoda zabitého scénáře. Velká škoda, že „opera“ v závěru nebyla celá bez rušivých elementů. Já bych za ni dost přidal. V každém případě by se na to možná dalo mrknout podruhé. Proč vybrána zrovna tahle hlavní představitelka dívčí role, to ponechávám stranou. (28.12.2017)

"Tady už dávno není nic pravý….." Nevím jak v době samotného vzniku tohoto Jirešova filmu, ale na  dnešního člověka musí svět slováckého folkloru, plný písní, vína a lidových krojů působit již vskutku  jako takový bizarní skanzen. Kvůli poměrně slabému a nepřehlednému scénáři, kdy všechny ty lidové písničky výrazně převyšují skutečný děj, jsem se místy dost nudil. Po vizuální stránce ale film v  sobě nezapře Jirešovu nostalgickou atmosféru a poetiku. Největší devizou snímku je pak bezpochyby (jako vždy výborný) Josef Kemr (coby lidový všeuměl a skladatel lidových písní), který ale ne vždy má o čem hrát. V samotném závěru, kdy záběr na slováckou přírodní scenérii vystřídá záběr na dálnici jsem si pak říkal, že kdyby film s tímto ekologickým motivem v průběhu filmu nějak víc pracoval, mohlo být jeho poselství přeci jen aspoň v něčem trošku nadčasové. Takto je to fakt jen takový „líbivý skanzen“ pro milovníky moravského folkloru, popřípadě herectví Josefa Kemra. PS: Shlédnuto v den 100. výročí narození Josefa Kemra.  (20.06.2022)

Poznámky Merty (hraného fakticky Hartlem, i když i Mišík pro jeho roli dost znamenal) čtenáři jeho "folklorizujících" esejů identifikují poměrně snadno. Jireš scénář posunul k výpovědi nejen o hodnotách života, ale i reflexi dobového folklorismu, který ovšem dostává i zesměšňující (ale ne brutálně, jen laskavě) dimenzi (tak je tomu i u Paradžanova, téměř). Farářův konec, Žert, Smuteční slavnost - a konečně Opera ve vinici. A trochu té felliniovské poezie k tomu. Myslím, že film dozrál jako to víno, které ve filmu taky teče. (30.01.2022)

První scénář Vladimíra Merty, který mnohem víc působí jako koncert lidové hudby nebo dokument s lidovou hudbou a o místních zvycích. Hudby a krojů je ve filmu tolik, že už zbývá jen málo prostoru na skutečný děj. Ten popisuje, kterak se Honza snaží získat tantiémy pro Fanoše Mikuleckého. A to přestože není jasné, jakým důkazem by měl komisi přesvědčit o autorství. Sám Fanoš to jen tvrdí a po celou dobu je nám to tak i předkládáno, ale to je vše. Ovšem kvalitní herci film alespoň částečně zachrání. Josef Kemr, Jan Hartl a Radovan Lukavský jsou jen jedni z herecké kvality. Jenže ten příběh je opravdu slabý a jako by si to tvůrci sami mysleli, tak mu přikládají menší váhu než čemukoli folklornímu ve filmu. (18.06.2022)

Jaromil Jireš mě svými filmy snad pokaždé dokáže oslovit (s výjimkou šílených Talířů nad Velkym Malíkovem) a upoutat zvolenými tématy i zpracováním. Zde máme dvě hlavní postavy – mladého studenta se zálibou v rockové hudbě, který se studijně věnuje folkloru, a starého muzikanta, neznámého autora mnoha zlidovělých písní, který však sám neprojevuje velkou touhu hlásit se ke svému dílu, propagovanému jako lidovém. Souvislý děj zůstal spíše v pozadí, ale jednotlivé konfrontace obou postav s dalšími, mezi sebou i vůči různým situacím zde postupně odkryly zajímavou výpověď nejen o proměnách folkloru na Moravě v čase, ale vůbec o lidech, rozdílných postojech rozdílných generací a měnící se kultuře. Jireš nekritizuje, neodsuzuje, jenom rozehrává, co ho možná jako milovníka klasické kultury – stejně jako postavu Fanoše Mikuleckého – trochu trápí a ukazuje to poetickými obrazy... třeba i tím úplně posledním záběrem na obrovskou prázdnou dálníci (s kontrastně hlasitým zvukem k tomu), který mi připal geniální, jednak jím Jireš velmi krátce ukázal obraz reality moderní současnosti a zároveň tím vytvořil úderný kontrast k předchozí folklórní slavnosti. Jireš zde prakticky hlavně roztáhl motivy, které na malém prostoru načrtl již v Žertu, pokud jde o zobrazení upadajícího zájmu o folklor a hlavně nevkusné veřejné pohrdání ze strany mládeže na kulturních vystoupeních. Trochu mě i ke konci zklamalo, že vyvrcholením filmu (mimo ten poslední záběr) byla místo vygradovaného dramatu hlavně rozsáhlá folklórní „estráda“, ale i tak mě Operou ve vinici Jireš dost potěšil, vnesl do svého filmu uzemňující postřehy a určitě jsem si z nich dokázal hodně co vybrat a ocenit. Asi nejvíc na mě působily společné scény studenta s filmovým režisérem v podání Radovana Lukavského, jakožto vzácná setkání a povídání dvou lidí, které i přes obrovskou odlišnost na první pohled hodně pojil stejně zapálený zájem v minoritní oblasti. [75%] (17.07.2022)