Prodloužený čas

Témata nemoci a upřímnosti za upřímnost. Hodně jednorozměrný scénář nenabízející mnoho rytmičnosti, standartní přínos Kopeckého herecké osobnosti, osvěžující Fischerová, všemu schází ještě trochu režijního důrazu na celkové vyznění, původní i nepůvodní ♫ hudba bohužel jen potvrzuje nedostatky scénáře, dobře vyzní organické začlenění děl mistrů malířství. Pro televizní formát téměř 4*, jako film necelé 3. (21.04.2013)

Dramatický příběh stárnoucího profesora dějin umění, který se dozví, že má rakovinu. Pod tíhou této diagnózy se rozhoduje užít si zbytek života jak to jen jde, bez velkého domýšlení důsledků, neboť ty se ho již nebudou týkat. Ožení se se svou milenkou, řekne svému nadřízenému bez skrupulí, co si myslí o způsobu jeho výuky a vlastně začne žít typem života "po mě potopa". Obrat v diagnóze a nepotvrzení metastáz najednou obrátí jeho nedávné činy proti němu, jenže ty už není možné vzít zpět. Drama se prolíná s mírně humornými situacemi, vážnost a serióznost příběhu podtrhuje výkon Oty Sklenčky, nonašalanci výkon Miloše Kopeckého. Velmi příjemné. (02.11.2008)

Film napsaný na tělo Miloše Kopeckého. Užívá svého typického humoru ala doktor Štrosmajer, pokud divákovi tento styl sedí, film si opravdu užije. Téma je sice vážné (boj s rakovinou), ale film vážný moc není, téma je zlehčeno a vyznívá optimisticky. Poselství o naději umírající poslední je v každém okénku filmového pásu. Vztah stárnoucího muže s mladou ženou (Táňa Fischerová) je také poměrně zábavný a poučný. Vadila mi jistá strojenost děje, ale to je u filmů z tohoto období dost běžné. 70% (05.11.2011)

Dost mě překvapilo (a mile překvapilo), že i když je to o umírání na nevyléčitelnou nemoc, tak Jireš k tomu tématu přistoupil úplně jinak než ostatní. A když to říkám já, tak je to fakt co říct, jelikož filmy o tomhle vyloženě nesnáším. Tady se ale ke smrti a umírání celkově přistupuje jako k něčemu, čemu se nedá vyhnout a ani se na to nedá nějak připravit a podle toho jedná i ten profesor, který s tím chvíli je smířený, chvíli jen tak čeká, chvíli se zase snaží svůj zbývající čas naplno... A mě do toho to "roztříštěné" vykreslení hlavní postavy hodně sedlo, protože to na mě působilo dost uvěřitelně a člověk s takovou diagnózou podle mě jen tak všechno nepřehodnotí, ale spíš se z té šokující zprávy bude neustále vypořádávat, více či méně. Je to i skvěle zahrané a slušně natočené, dokonce to i Jireš vedl tak, že kromě krapet mdlého úvodu jsem se u toho vůbec nenudil a ačkoli mám i určité výčitky k občas ne zrovna zdařilému budování vztahu mezi ústřední dvojicí (přeci jen, ten věkový rozdíl je velký a díky tomu ty dialogy nepůsobily vždycky důveryhodně), pořád je těch mínusů tak málo, abych nešel pod čtyři hvězdy. Navíc některé scény jsou hodně dobře vystavené a co mě potěšilo úplně nejvíc je to, že to ani trochu citově nevydírá :-) On je to totiž obrovský problém u filmů s takovým námětem, natočit ho takovým způsobem, aby za každou cenu neždímal z diváka moře slz, ale aby mu i tak zanechal z filmu silný dojem. A zvládá to skutečně málokdo a o to víc mě těší, že tady se to povedlo zrovna Jirešovi, ke kterému jsem si cestu zatím horko těžko hledal a od kterého jsem navíc jeden film se stejným tématem už viděl (Učitel tance) a mám k němu řadu výhrad. Ale aspoň chápu, proč ho Jireš zakončil tak, jak ho zakončil, protože jinak by asi byl až moc podobný Prodlouženému času. Popravdě ale stejně nevím, jestli jsem s tím závěrem tady spokojený, protože to vygraduje k úplně jiné myšlence, než bych kdy u takového filmu odhadoval - SPOILER profesor rakovinu nakonec nemá, žije dál, ale jeho život dopadne do určitého stereotypu, přinese to spíš negativa než pozitiva, ale takový je holt život asi každého z nás... Takže žádný konec ve stylu výběru ze dvou možností, ale tohle. Zajímavý nápad, a to nemyslím ironicky, jen nevím, jak moc mi to do předchozích událostí sedí, jelikož to působí, jako by se celý svět zničehonic změnil. KONEC SPOILERU 4* (23.04.2022)

Mám ho rád... Ve filmu se profesor Svozil (Miloš Kopecký) nesnáší s vedoucím katedry (Milan Klásek) spolu hráli i v divadle na Vinohradech a k nim je i vztažena tato historka. Když se Klásek v kantýně divadla ptal Kopeckého sedícího u stolku:  "Mohu si k vám přisednout?"  Ten odvětil "když tu můžete hrát." (21.04.2011)