Prodloužený čas

Dramatický příběh stárnoucího profesora dějin umění, který se dozví, že má rakovinu. Pod tíhou této diagnózy se rozhoduje užít si zbytek života jak to jen jde, bez velkého domýšlení důsledků, neboť ty se ho již nebudou týkat. Ožení se se svou milenkou, řekne svému nadřízenému bez skrupulí, co si myslí o způsobu jeho výuky a vlastně začne žít typem života "po mě potopa". Obrat v diagnóze a nepotvrzení metastáz najednou obrátí jeho nedávné činy proti němu, jenže ty už není možné vzít zpět. Drama se prolíná s mírně humornými situacemi, vážnost a serióznost příběhu podtrhuje výkon Oty Sklenčky, nonašalanci výkon Miloše Kopeckého. Velmi příjemné. (02.11.2008)

Mám ho rád... Ve filmu se profesor Svozil (Miloš Kopecký) nesnáší s vedoucím katedry (Milan Klásek) spolu hráli i v divadle na Vinohradech a k nim je i vztažena tato historka. Když se Klásek v kantýně divadla ptal Kopeckého sedícího u stolku:  "Mohu si k vám přisednout?"  Ten odvětil "když tu můžete hrát." (21.04.2011)

Cena za upřímnost a za lásku. Dramaticky nosný příběh o pomíjivosti lidského života, zveřejněný režisérem Jaromilem Jirešem v jeho nepesimistické variantě, je víc, než pouhým vyprávěním vynikající sondou do hlubin lidské duše, v níž se odehrává tolik zajímavého a vznosného, že ji nelze vlastně správně diagnostikovat. Postava profesora Svozila, kultivovaného a vzdělaného muže s obdivuhodným přehledem i nadhledem, je vlastně tak trochu závěrečným slovem Miloše Kopeckého za jeho bezmála čtyřicetiletým působením před filmovou kamerou. Je to velká a osobitá kreace, prodchnutá vedle nepominutelného šarmu svého představitele jistou dávkou ironického humoru a důvtipnými myšlenkami, které sice tu a tam mohou působit dojmem zašlého antikvárního zboží, ale jejich účinnost naštěstí koresponduje s obsahem filmu (přednášky o umění na fakultě, bonmoty mezi Svozilem a Alenou). Sympatickým se zdá být konečně i ryze civilní herecký výkon všestranně nadané Táni Fischerové, uskutečňující tu pod bedlivým režijním vedením svůj vlastní přerod z dívčích bytostí ve zralé a silné ženy pevného charakteru. V kontextu doby bezesporu pozoruhodný film. (19.04.2015)

„Tak já nevím, jsi spíš estét, nebo ješita?“ - „Voboje!“ Ješitný estét Svozil (skvělý Kopecký) je pán v letech, který si dobře uvědomuje své stáří, tím spíš, že je obklopen mládím v rozpuku. Se svým stavem je smířený, dokud se nedozví pravdu o svém zdravotním stavu. Pak se najednou z jinak energického, činorodého a sarkastického kmeta stane pohublý, zpomalený, ustrašený stařec bez jiskry. Najednou má „starej tatrman s bolavým žaludkem“ obavy z toho, že ztratí své „poupátko“, nedopíše knihu a vůbec neustojí hrozící konec. Naštěstí horší chvíle střídají i ty lepší, kdy optimistická skepse spolu s cynickým humorem (typu narážek na vdovských důchod) jsou vlastně příjemné, skoro až hřejivé. V těchto momentech mě film, který disponuje i noblesou, životními pravdami a odlehčením vážného tématu, bavil nejvíc. Proto jsem i podobu konce kvitoval. Za mě solidní 4* pro Jaromila Jireše. „Pane profesore…ono to asi bude pravda, ale to může mít nedozírné následky!“ - „Paní Štálová, mně teď leží na srdci spíš následky dozírné než nedozírné.“ (31.05.2020)

Témata nemoci a upřímnosti za upřímnost. Hodně jednorozměrný scénář nenabízející mnoho rytmičnosti, standartní přínos Kopeckého herecké osobnosti, osvěžující Fischerová, všemu schází ještě trochu režijního důrazu na celkové vyznění, původní i nepůvodní ♫ hudba bohužel jen potvrzuje nedostatky scénáře, dobře vyzní organické začlenění děl mistrů malířství. Pro televizní formát téměř 4*, jako film necelé 3. (21.04.2013)