Prodloužený čas

Testament Miloše Kopeckého. Sympatie k tomuto herci mě svádí nadhodnocovat, přesto to neudělám a zkusím se podívat na věc kriticky, jak si zaslouží. Mám rád, když Miloš Kopecký hraje určitou roli a za ní jaksi nevtíravě prosvítá jeho vyhraněná osobnost. Tohle není ten případ. Prodloužený čas byl od začátku chystán jako jeho benefice, Marta Kadlečíková scénář přepisovala dle jeho (zprvu) připomínek a (později) diktátu a to vedlo mimo jiné k tomu, že film působí jako zálibné prohlížení se v zrcadle a zkoušení různých efektních oděvů, které mají ohromit společnost. Adorační přístup scénáře dává váženosti, oblibě a duchaplnosti profesora Svozila bohužel vyniknout hlavně tím, že ze všech ostatních postav dělá jen mátožné přitakávače, kteří mu visí na rtech a blaženě se chvějí v oparu jeho aury. Svozil pak mezi nimi působí jako afektovaná operetní primadona, které dělá dobře nechat si v pravidelných intervalech šimrat ego každým náhodným kolemjdoucím. V první třetině filmu, kde se s ním a jeho prostředím seznamujeme, se to děje téměř bez přestávky a jeho osobnostní kvality to věru nestaví do tak příznivého světla, jaké film usiluje navodit. Přesvědčivost snižují i dialogy. Vtipné, ale složitě šroubované formulace jsou místy literárnější než bonmoty Oscara Wildea. Přestože Kopecký tyto (často evidentně své) myšlenky podává s obvyklým espritem, působí dojmem předem připravených "čísel", nikoli jako spontánní reakce na momentální děj. Myšlenka je přece rychlá a konkrétní a to je přesně to, co zdejším dialogům chybí. Zvratem, který tomu jen částečně učiní přítrž, je diagnóza Svozilovy nemoci. Ano, tu a tam už někdo nesměle naznačí, že profesor je mimořádně labilní (a proto je třeba mu tajit, že má rakovinu), že je to ješita a libuje si v určitém bolestínství, ale tato reflexe nikdy nezajde tak daleko, aby zpochybnila Kopeckého mramorizaci. Přitom se zdá, že původním tématem filmu byla právě konfrontace hýčkaného narcise s vlastní smrtelností a bolavý proces přijetí této nové reality. Prodloužený čas je nejlepší ve scénách, kde Kopecký nemá "diváky". V místech, kdy se Svozil sám vyrovnává se svou situací; kdy jedná, aniž by o tom předtím dlouze recitoval; kdy slevuje ze svého furiantství a vyřizuje resty svého života. Bylo zaděláno na víc než jen lehce nadprůměrné melodrama. 60% (27.05.2010)

Navzdory skvostnému obsazení a tomu, že tam skoro celou dobu hraje krásná hudba, jsem překvapeně zjistil, že mě stejně ten film moc neoslovil, a z podobného soudku dám raději přednost o rok mladšímu snímku Faunovo velmi pozdní odpoledne, v němž se Chytilové podle mě podařilo vyjádřit nějaký obecně platný přesah o trapně zestárlých seladonech, zatímco Jireš "pouze" sleduje výsek ze života imaginárního partnerského páru, který mi subjektivně přišel dramaticky nepříliš zajímavý. Postavit to celé pouze na velkém věkovém rozdílu mezi oběma partnery (citelně jsem zde postrádal retrospektivní pohled, který by vysvětlil, jak se Karel s Alenou dali vlastně dohromady - film totiž překvapivě nesděluje nic nejen k tomuto, ale dokonce ani nic o tom, zda ti dva mají nějaký sexuální život, jak je na tom Karel majetkově, a jakou minulost má za sebou Alena, aby nějak více osvětlil, co ji vehnalo do náruče někoho, kdo je o 25 let starší a kdo se k ní skoro celý film chová extrémně hnusně), z nichž jednomu je diagnostikováno závažné onemocnění (pochopitelně tomu staršímu - Karlovi, byť například ve filmu Umírající zvíře rakovinou naopak onemocní mladá žena a její starý milenec musí jen bezmocně přihlížet jejímu umírání), takový námět mi prostě přijde až pohříchu banální. Film přitom rozvíjí víc motivů, jako např. lékařské dilema ohledně sdělení skutečné diagnózy, předsudky společnosti vůči párům s velkým věkovým rozdílem, smiřování se se smrtelnou diagnózou, revoltu vůči fakultnímu konformismu, atd., ale všechno mi to přišlo zpracováno dost povrchně a nepřesvědčivě (kapitola sama o sobě jsou Karlovy přednášky pro studenty - nemohu si pomoci, ale ty Kopeckého repliky s promítanými obrazy za zády mi přišly docela hloupé - české filmy obecně podle mě mají problém s nevěrohodnými přednáškami vysokoškolských vyučujících, viz třeba naprosto tragická Balzerová v Teorii tygra; přijde mi to o více překvapivé, že je v titulcích filmu uvedena jako odborný poradce historička umění, PhDr. Eliška Fučíková). Já jsem asi celkově Jireše nikdy moc nemusel, protože kromě vynikajícího Žertu a zajímavé Valerie už podle mě nikdy nic tak dobrého nenatočil, a počínaje normalizací jeví jeho filmografie dost upadající kvalitu. Bylo celkem zajímavé zde vidět dobovou Prahu, Kopecký je herecky samozřejmě excelentní, a Fischerová byla kupodivu za mlada velmi hezká, ale celkově mi ten film bohužel jinak přišel dost banální a veskrze prostý jakékoli výraznější scenáristické invence. (09.11.2020)

Co může vzniknout, když můj oblíbený režisér natočí film podle mého oblíbeného scénáristy s příjemnou hudbnou mého oblíbeného hudebníka ...? Tohle všechno jsem samozřejmě nevěděla, když jsem film viděla poprvé ... Zaujal mne příběh. Zasáhl mne. Hodně se mi líbil Kopecký i Táňa Fišerová - civilní herectví, které vykresilo uvěřitelný příběh. Příběh vedoucí k zamyšlení nad mezilidskými vztahy, statečností a odvahu k životu. (18.02.2014)

Výtvarné diela manierizmu, na ktorých často muži dvomi prstami skúmajú prsnú bradavku ženy. Komentár profesora dejín umenia k nim obsahuje najmä postrehy o láske (vášnivej mileneckej, či vyhasínajúcej manželskej), o smrti. Sám trávi voľný čas podobnými úvahami v prítomnosti mladšej milenky, v byte plnom kníh pri písaní knihy alebo v ordinácii. Vyrovnávanie sa s pribúdajúcimi rokmi v područí choroby, láska nerovnako starých milencov – a čo z nej zostáva po vzniku manželstva, jemná kritika skostnatenosti akademických štruktúr za komunistov. Smutná komédia so skvelým Milošom Kopeckým v hlavnej úlohe vo výslednici patrí k miernemu nadpriemeru. (07.11.2004)

Krásny nostalgicko-melancholický príbeh dotvorený nádhernou muzikou. Kto už sa len mohol lepšie zamyslieť nad životom a láskou ako známy milovník žien Miloš Kopecký? Tá pohoda, pokoj a hlavne rozvaha, ktoré sršali z jeho postavy... nie raz som sa pristihol pri myšlienke, že v starobe (ak dožijem), by som sa aj ja nejak tak chcel správať. Či už k sebe alebo ku ostatným. Slušný nadpriemer. 80/100 (21.03.2019)