Valerie a týden divů

Nesnadný úkol čekal Jaromila Jireše při zpracování Nezvalovy surrealisticko-poetické novely, ve které se klíží fantastika spadající až k jakémusi lacinému kýči a temná hororová linka podtržená (skoro) deviantní atmosférou. Dnes již můžeme být rádi, že to byl právě Jireš, který zadaptoval toto ojedinělé dílo do filmové řeči. Valerie a týden divů nevybočuje jen po stránce dějové, ale tolik ojedinělou atmosférou se diametrálně odlišuje od ostatní české produkce. Podíl na tom nemá jenom režisér, ale i Ester Krumbachová, jež se na snímku podílela jako výtvarnice. Spolu s režisérem vtiskli filmové podobě mystiku literární předlohy. Kostýmy, aranžování jednotlivých scén, odvážná práce s kamerou (za kterou stál Jan Čuřík) zprostředkovávají lehkou snivost, která je cítit při četbě Nezvalova díla. Pochvalu si režisér zaslouží i co se týče herců. V hlavní roli by nikdo nepůsobil tak něžně žensky (eroticky) jako mladičká Jaroslava Schallerová. Detailní záběry na její tvář, nevinný výraz a celková dětskost jen utužuje celkový výsledek, po kterém se zasníte i nadlouho poté. (12.06.2004)

Valerie a týden imaginací mírně pedofilního zaměření. Zmatečné, místy herecky nezvládnuté a o nějakém výrazném vizuálním solitéru se taky nedá mluvit, ač to mnoho zdejších komentů naznačuje, pro mě jednoznačně zklamání plné zbytečného a pro děj nedůležitého. Škoda, že nebyl kladen důraz jen na jednu z poloh, o které se film snaží. (20.08.2013)

Hodně šílený surrealistický film, ze kterého mám podivné pocity, kdykoliv si na něj vzpomenu. Hororově depresivní, šílené a masakrózní. Musím se přiznat, že poprvé jsem v kině usnula a zdál se mi sen, takže když jsem se vzbudila, tak mi to pasovalo na ten sen. Podruhé jsem se nadopovala kofeinem a bylo to o něco lepší :) (26.06.2011)

Po druhém zhlédnutí a přečtení Nezvalova stejnojmenného "černého románu" jdu s hodnocením o hvězdu dolů. Přesto platí, že je Jirešova Valérie filmařsky zcela unikátní počin, a to minimálně na české poměry. O filmu zajímavě píše J.Žalman v knize "Umlčený film" (2008): "Film Jaromila Jireše Valerie a týden divů (1970), na jehož scénáři se podílela Ester Krumbachová, která navrhla také kostýmy, neměl v československé hrané tvorbě precedens: šlo nejenom o první zfilmování prozaického díla Vítězslava Nezvala, navíc se tu český film poprvé přihlásil ke stylu "černého" nebo "gotického" románu. Jireš tak znovuobjevil pro českou kulturní veřejnost básníkovo polozapomenuté dílo, spíše však jako literární kuriozitu než jako neprávem opominutou uměleckou hodnotu... Za skutečný horor tedy Nezvalův román považovat nebudeme, a ve stejném "hororovém" duchu pojal svou Valerii i Jireš.... Se sexuální agresivitou a krutostí klasických hrůzostrašných románů se ve Valerii spíše jen koketovalo. Koketovalo se s masochismem i sadismem, s incestem i homosexualitou (lesbismem)), se sexuálním podvědomím à la Freud - to vše jako by zde však bylo jen proto, "aby nic nechybělo"; ke skutečného sexuálnímu hororu, ovládajícímu člověka jako temná prahorní síla, to mělo daleko. Zatímco z erotiky klasických hororů mrazilo, Nezval a Jireš hráli na struně erotických senzací... Berme tedy filmovou Valerii tak, jak je, jako básnický hokuspokus přesadit hrůzostrašné téma z jeho původní vlasti do pokojného českého podnebí... Filmařský um, s jakým Jireš Valerii převedl na filmařské plátno, dokázal obohatit spektrum českého filmu o barvy, které v něm dosud chyběly. Mistrné balancování na pomezí pohádky a halucinace, somnambulní lyrika, vytvářející jakoby světelný most mezi pubertálně sladkou mdlobou a životem, a konečně i ten smyslný opar, do něhož je to zahaleno - to vše představovalo v poměrech českého filmu kus nefalšovaného básnického zisku." A to i díky šťastnému obsazení titulní role, dodávám já. Jaroslava Schallerová na mě v tomto filmu při prvním zhlédnutí zapůsobila jako zjevení. UPDATE 29.5.2023 - Napotřetí v telce mě to opět bavilo, tehdy 13 letá herecká představitelka titulní role je skutečně okouzlující, až se v některých záběrech tají dech. Trochu problém mám jen s karnevalovým finále a střílením po tchoři (u něhož doufám, že nebylo doopravdy). (01.10.2011)

Moje první setkání s tvorbou Jaromila Jireše (stydím se) a to setkání z nejlepších. Přesně typ filmu, který mám rád - zlověstný, tajemný, lehce morbidní, se znepokojivě erotickým podtextem. Potěšilo krásné prostředí Slavonic - perly renesance a uhrančivá Schallerová. Zajímavé bylo, kolik herců byla dabováno - to už si dnes skoro nikdo nedovolí, přesto to skvěle funguje a má to takový punc "staroby". Ten tchoř je jedním z nejošklivějších lidí, co jsem kdy viděl (a to jsem toho viděl nemálo), zlověstnější babičku jsem taky snad ještě neviděl (pohled z rakve). HUDBA: Luboš Fišer, Jan Klusák - zlověstná jako film, hravá jako film. Vlastně střídání několika skladeb - není zapotřebí patnácti tracků jako dnes a není to na škodu, spíše naopak. (05.11.2008)