Mise

Příběh inspirovaný nejryzejším lidským zm*dstvím s překrásnou výpravou a s ještě překrásnější hudbou (prohru na Oscarech v téhle kategorii asi nikdy nepochopím). Příjemný Irons, ještě o chlup příjemnější De Niro a jako bonus naprosto brilantní McAnally, jehož postavu nelze nenávidět, protože dané rozhodnutí bylo nevyhnutelné. "Nebylo by pro indiány lepší, kdybychom k nim vůbec nepřišli?" P.S.: Záměrně jsem v úvodu nepoužila spojení "Krásný příběh", protože i na té kráse, na tom ráji, který vytvořili, je stín odpornosti, a to touha / potřeba vše měnit k obrazu vlastní víry. To, že z ní domorodcům chvilkově plynuly i nějaké benefity, to je věc druhá. (23.10.2023)

Rád by som bol nadšený z toho čo som videl, no ani označenie "kultový" vždy nezaručí zážitok, ktorý by si človek prial. Téma ako taká je nesmierne lákavá, koniec koncov, rovnako ako tento môj subjektívny názor, podaná môže byť taktiež podľa ľubovôle. Ono, nedá sa povedať, že by snímok po dejovej stránke postupne negradoval, že by neobsahoval formu vyššej pointy, no bohužiaľ, miestami je to tak extrémna nuda, že jediná zábava ktorá človeku zostala, je špáranie sa v nose. Chvála Bohu za o trošku živší záver, lebo neviem či by tu nesvietila aj "jednotka", pričom na rovinu poviem, že mne osobne sa nijak extra nepozdávala ani ta forma "bohoslužby", pričom jeden by si myslel, že to prijali až s akousi podivnou ľahkosťou, keďže boli predtým títo ľudia mnoho krát nemilosrdne vraždení jak prasce na bitúnku. No a čo sa týka ich osudu? Darmo teraz idú podaktorí bojovať za "Indiánske revíri či kmene", už je dávno "po nich", pričom šírenie "Kristovho slova" v tamtej časti sveta, bolo len akousi "bezvýznamnou náplasťou" po všetkých tých zverstvách, ktoré tam "moderná civilizácia" napáchala. Jedna vec, sa ale tomuto snímku uznať musí, a to je aspoň snaha o náznak historických faktov, že mnohé krajiny k svojmu národnému bohatstvu rozhodne neprišli "poctivou prácou". A dúfam, že to raz pochopia aj tí najsprostejší. Kto má rád prírodu, obzvlášť tú divokú, ten bude z filmu pravdepodobne nadšený, pre mňa bol podstatnejší zážitok z prezentácie námetu. No a toho sa mi bohužiaľ nedostalo. (23.07.2024)

Hudba Ennia Morriconeho Misii samotnou předchází a já jsem se k ní dostal dlouho před filmem a k mému překvapení se stala dlouhodobě jednou z mých vůbec nejposlouchanějších záležitostí. Překvapivě proto, že ona hudba nepatří zrovna k té, která by mě nějak zaujala na první poslech. Moje první reakce byla dokonale chladná. Spíše jsem jí z důvodu její dobré pověsti dal opakovanou šanci a vlastně ani dnes nemůžu říct, že bych k ní měl nějaký vyloženě pozitivní vztah, spíše mě prostě přitahuje, že si jí musím stále pouštět. Je to zvláštní. Film samotný na mě zapůsobil podobně chladně jako prvně hudba a měl na mě spíš efekt vzdělávací. Jak tak nad tím přemýšlím, jak hudba tak film se mě moc osobně netýkají z důvodu, že příliš dají na očividnou krásu, obojí nemá čmouhu. I přesto, že ve filmu jsou vraždy a smrt, působí to jakoby vznešeně, ctnostně. Takový styl mi nesedí, a proto si nechávám odstup. Jinak se mi s výjimkou několika okamžiků předpokládám do paměti nevryje film nijak silně, není na něm nic zvláštního. Snad až na okamžiky, které působily podivně, jako figurína mnicha ve vodě na začátku, či závěrečná bitva, která mnohdy spíše připomínala jakousi klučičí sranda bitku dvou znepřátelených chlapeckých gangů. I když její protagonisté mají možná větší nasazení a více bojují o své zdraví a život, než postavy tohohle filmu, které někdy vypadaly, jakože je jim úplně jedno, jestli umřou nebo ne (a nemyslím tím tu úplnou závěrečnou scénu u kostela (která by se dala použít jako instantní zvedač hodnocení), ale hlavně tu předtím na řece). (09.02.2010)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

První a druhá půle filmu spolu souvisí jen úzce, obě jsou však úžasné. Ta první ukazuje osobní příběh viny a pokání, cestu ze tmy do světla, která jako by ztělesňovala samu esenci Duchovních cvičení sv. Ignáce Loyoly. Druhá polovina se odehrává v širším plánu a věrně líčí skutečné osudy jezuitských misií v Paraguayi, jež se staly obětí mocenských her evropské politiky. Postoje představitelů církve k tomuto bezpráví jsou ukázány komplexně a mají zde svá zosobnění: od biskupa, který ví, že bude muset obětovat misie ve jménu přežití řádu a udržení moci Vatikánu, ale zároveň trpí pod tíhou zodpovědnosti, přes idealistického kněze, který odmítne poslušnost představeným i otevřený boj proti mocnostem tohoto světa (věda, že by se tak zpronevěřil svému povolání) až po jezuity, kteří nakonec vezmou ve jménu spravedlnosti pušku do ruky. Je to film, o němž se dá nejen dlouho přemýšlet, ale který je díky výtečné hudbě, kameře a výpravě pastvou i pro smysly. (06.05.2006)