Hra na pláč

Vpravdě nezapomenutelný film... Vzpomínám si, jak jsem na něj šel kdysi dávno předávno nic netušíc do kina, a jaký obrovský šok mě pak během představení čekal. Tedy ona se mi ta holka sice zdála něčím trochu divná, ale že bude až TAKHLE divná, tak to by mě tedy bývalo nenapadlo. Byl jsem tehdy zkrátka ještě naivní trubka, dneska by mě už podobná pointa příliš nepřekvapila a určitě nešokovala. Jaye Davidson byl ve své roli fantastický a je to i hodně zajímavá osoba, jak jsem se o něm tady i jinde na síti dočetl. Škoda jen podprůměrných hereckých výkonů ostatních herců (kromě Foresta Whitakera), zvláštního stylu dialogů a ubohé filmové výpravy na úrovni televizní inscenace ČT; být The Crying Game pojata vizuálně zajímavěji a herecky lépe, určitě bych jí vypětil. (13.09.2013)

Přesto, že jak podle pravítka rozdělen na část o zajetí černocha Jodyho (Forest Whitaker je i v minimu času maximální) a na tu, kde se jeden z jeho věznitelů, člen IRA Fergus (koukám, že Stephen Rea hraje v téměř všech Jordanových filmech - a skvěle), snaží rozjet nový život, se celým filmem jak pověstná červená nit táhne jedno: že minulost je a zůstane součástí každého člověka a že se před ní nelze schovat. Taky postava Jaye Davidsona, budoucího boha Ra z Hvězdné brány, je jedna z těch, na které se nezapomíná. (02.02.2006)

Prvních 30 minut filmu, kde jde o dialog mezi rukojmím a jeho budoucím katem, je jednoznačně super. Dál ale film ztrácí čím dál víc tempo a místy je těžko uvěřitelný. Zápletka s Dil není špatná (pro mě byla i nečekaná, asi pro to nemám cit...). Zvlášť scéna s -censored- je šok, pokud to nečekáte. Nejlepším hercem ve filmu je jednoznačně Forest Whitaker, zamlouval se mi i minimalistický Stephen Rea. (26.06.2008)

Film lze rozdělit do dvou na sebe navazujících příběhů Každý z nich s jiným emocionálním nábojem a s neodhadnutelným zvratem. První část se mi líbila více: psychologie mezi únoscem a obětí rozvětvená skrze rozdané role do časem až kamarádského vztahu. Druhá část snad kvůli té pro mě nepochopitelné orientaci byla mírně vzdálená jakoby z jiného světa, ačkoliv je to film z počátku devadesátek. Každopádně tento podivný film stojí za to. (15.01.2017)

Hru na plač stačilo vidieť raz, aby zostala v pamäti pevne ukotvená. Odvážim sa dokonca tvrdiť, že si to, až na pár detailov, pamätám veľmi presne dodnes. Po rokoch úpenlivého hľadania a striehnutia už teraz iba vyčkávam. Niet sa kam náhliť, bojím sa unáhliť. Exotické jedlo väčšinou sklame, ak je pre nedočkavosť a z náhradných surovín pripravené doma, rovnako, ako stará láska bude vždy lepšie chutiť v spomienkach, než pri opätovnom stretnutí v inom čase. Až takto citlivý je môj vzťah k Hre na plač a vôbec nemám pocit, že by to v prípade tohto filmu bolo prehnané. [100%] (02.01.2003)