Hra na pláč

Hodne povedeny film, ktery se da rozdelit do dvou casti. Prvni cast jako minimalisticke drama s rukojmim britske armady s vybornym Whitakerem v hlavni roli. Druha cast se venuje clenovi IRA Fergusovi, ktery jde po stopach zajatce, snazi se vyrovnat se svou minulosti a zamiluje se do trochu zvlastni zeny:-). Slusne a netradicni drama. (31.12.2012)

Extrémně nevyrovnaný počin. Dva poměrně soběstačné celky - stockholmský syndrom v Irsku a lehce almodovarovská londýnská romance - by mě bavily odděleně, jejich spojení ale nedopadlo moc dobře. Filmu by určitě slušelo, kdyby byl roztříštěn na několik povídek, mnohem lépe bych se smiřoval s výkyvy nálady a rytmu jednotlivých fragmentů. Takhle tady máme trochu akce, trochu srandy, trochu romantiky, trochu psychologie, sem tam pindík, sem tam krev. To vše v nemastném-neslaném obalu Jordanovy podprůměrné režie. Meh. (05.08.2013)

První půlhodina vypadá jako solidní začátek thrilleru vystavěném na dialozích. Bohužel se žánr i děj střídají jako blesky v letní bouři. Film ani neví, čím je. A jsem asi velký neandrtálec, ale Oscar za scénář pochopit nelze. Film, který skáče od Irské rep. armády, přes kýčovitou zápletku, až k pinďourům. (17.08.2011)

Podivný film a to hned z několika důvodů. První polovička(možná spíše třetina) se odvíjí v duchu filmů, v kterých IRA unese někoho a žádá za něj někoho. Vyvine se z toho přátelství dvou muž, z čehož jeden má brzy zemřít. Druhá část je o snaze věznitele odcestovat do Londýna a poznat tu ženu, o které tolik básnil muž, který strávil své poslední okamžiky s ním.Vše je tu jinak než vypadá a celé je to, na můj vkus, příliš naplánované a čitelné. Jak si tak všímám, mnoho lidí zde bylo překvapeno jedním zásadním zvratem, který mě však byl od první chvíle jasný(asi záleží na vnímavosti). Bez této "třešničky na dortu" není Hra na pláč ničím výjimečným. Neil Jordna je zvláštní režisér, od kterého divák někdy neví co čekat a to trochu sráží jeho nepopiratelnou kvalitu (v některých filmech to nelze popřít, viz. např. Interview s upírem). Hra na pláč není filmem pro každého, své diváky si rozhodně najde, ale 89% na čsfd neodpovídá skutečným kvalitám tohoto snímku. (04.12.2007)

Film lze rozdělit do dvou na sebe navazujících příběhů Každý z nich s jiným emocionálním nábojem a s neodhadnutelným zvratem. První část se mi líbila více: psychologie mezi únoscem a obětí rozvětvená skrze rozdané role do časem až kamarádského vztahu. Druhá část snad kvůli té pro mě nepochopitelné orientaci byla mírně vzdálená jakoby z jiného světa, ačkoliv je to film z počátku devadesátek. Každopádně tento podivný film stojí za to. (15.01.2017)