Hra na pláč

Na obed guľáš, večer guľáš. Na obed jedlý, večer žánrový. Neobľubujem horory, založené na ľakačkách, neobľubujem filmy založené na zvratoch, ktoré presmerovávajú žáner i dej, aby ho neskôr neumelo spojili s predošlým. Nebol som síce znechutený, iba som nezaujato sledoval čo sa na obrazovke deje, potešilo ma zopár známych pesničiek a bol som celkom rád, keď film skončil. (17.05.2018)

Hodne povedeny film, ktery se da rozdelit do dvou casti. Prvni cast jako minimalisticke drama s rukojmim britske armady s vybornym Whitakerem v hlavni roli. Druha cast se venuje clenovi IRA Fergusovi, ktery jde po stopach zajatce, snazi se vyrovnat se svou minulosti a zamiluje se do trochu zvlastni zeny:-). Slusne a netradicni drama. (31.12.2012)

Pro zatím určitě nejlepší film Neila Jordana. Na Dil jsem to teda nějak poznal (ty rysy v obličejí a velký pracky ho/ji porzradily), ale stejně to bylo překvapující, protože jinak jsem vůbec nevěděl, o čem to má být. Skvěle skloubená tématika IRA a transexuality, skvěle zahrané a uvěřitelně přirozené a přirozeně uvěřitelné. Víc než Dil se mi líbila postava Ferguse/Jimmyho, kterýho se svým klidným ksichtem zahrál Stephen Rea, čimž jsem si ho oblíbil. Je to zížitek, který myslím nemá ve světě filmu tématicky obdoby. (01.04.2008)

Jedním z cílů a ambic filmu je seznamovat se světem, s kterým se běžně nesetkáváme nebo (v lepším případě) nikdy nesetkáme. Vždyť i Boy George zpívá: "Don't want no more of the crying game". A tak (raději) utečme od příběhu režírovaného IRA, a všímejme si následného vztahu dvou mužů: Ferguse a Joddyho, a Ferguse a Dil. Pro oba platí, že při poznávání jeden druhého se postupně mírní počáteční averze a zaujatost, a provedení chladnokrevné vraždy se stává takřka nemožným. Pozn.: Angličtina má poměrně dost idiomů spojených s pláčem: crying game, crying shame, crying time atd. Při překladu je třeba se trochu zamyslet. Hra na pláč asi nebude to pravé ořechové. (04.09.2015)

Extrémně nevyrovnaný počin. Dva poměrně soběstačné celky - stockholmský syndrom v Irsku a lehce almodovarovská londýnská romance - by mě bavily odděleně, jejich spojení ale nedopadlo moc dobře. Filmu by určitě slušelo, kdyby byl roztříštěn na několik povídek, mnohem lépe bych se smiřoval s výkyvy nálady a rytmu jednotlivých fragmentů. Takhle tady máme trochu akce, trochu srandy, trochu romantiky, trochu psychologie, sem tam pindík, sem tam krev. To vše v nemastném-neslaném obalu Jordanovy podprůměrné režie. Meh. (05.08.2013)