Režie:
Paul SchraderScénář:
Paul SchraderKamera:
Alexander DynanHudba:
Brian WilliamsHrají:
Ethan Hawke, Amanda Seyfried, Philip Ettinger, Michael Gaston, Cedric the Entertainer, Victoria Hill, Bill Hoag, Elanna White, Kristin Villanueva, Erica Fae (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Ernst Toller (Ethan Hawke) je nešťastný kněz z malého historického kostela na severu státu New York, jehož život se radikálně změní po setkání s Mary (Amanda Seyfried) a jejím manželem Michaelem, labilním ekologickým aktivistou. Prázdný kostel a stále silnější pocit, že svět se řítí vstříc katastrofě, Tollera donutí pustit se do nebezpečného podniku s nadějí, že se mu konečně podaří získat zpět nahlodanou víru a naplnit své poslání – napravit křivdy, které se kolem něj dějí. (Bontonfilm)
(více)Videa (1)
Recenze (150)
„Prošel“ puritánskou křesťanskou výchovou, napsal pár uznávaných publikací, pro Scorseseho vytvořil několik ceněných scénářů. Režisér a scénárista Paul Schrader o sobě dal zase vědět a prostřednictvím bývalého vojenského kaplana se potýká s pochybnostmi o smysluplnosti svého poslání i svého života. Pozná manželský pár, kdy si on, labilní ekologický aktivista, sáhne na život. S ní se sblíží, do toho stále vzrůstá vnitřní neklid, hlasitěji se ozývá vážná nemoc, a navíc je jeho kostel pořád poloprázdný. V posledních letech se na jeho filmy spíš jen kdesi v policích prášilo, a ačkoliv Schrader natočil další ne zrovna divácky přístupný film, moc si tentokrát pomáhá vlastním přemýšlivým scénářem, a rovněž hereckým chameleonem Ethanem Hawkem, který je (znovu) jednoduše skvělý. ()
Psychologická sonda do hlavy jedného farára, ktorý si zhodou viacerých okolností pomaly uvedomuje, že nie je všetko tak, ako veril, že je. Osobný zdravotný stav, znečistenie životného prostredia a zoznámenie sa s environmentalistickými názormi jeho dvoch ovečiek mu postupne pomáha odhaľovať cirkevné dogmy držiace ľudí v stave nečinnosti – lebo, že „všetko je tak, ako Boh chce“. Charaktery postáv sú vykreslené veľmi realisticky, človek sa do nich dokáže ľahko dostať, aj vďaka silnej ekologickej pointe... „Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj, čas, abys soudil mrtvé, odměnil své služebníky proroky a všechny, kdo jsou svatí a mají úctu ke tvému jménu, malé i velké; abys zahubil ty, kdo hubili zemi. (...) Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy...“ ()
Jak může Bůh dopustit takové nestoudné znečišťování, drancování a ničení naší planety, svého výtvoru? Po setkání se zoufalým ekologickým aktivistou, který se zdráhá přivést na svět bez budoucnosti dítě, začíná tato otázka silně rezonovat i v nemocném reverendovi (vynikající, vnitřně zápasící Ethan Hawke), přestávajícím (nejen) kvůli tomu vidět ve společnosti a církvi naději. Formálně strohé, minimalistické, náročné (také akademicky pomalé) drama předkládá silné téma i hloubavé myšlenky; nedořečený, ba přímo utnutý konec pak nechává rány otevřené (opravdu by je dokázala zacelit láska, aspoň jako milosrdný přelud muže rozežíraného zevnitř?). 70 % ()
// Náročný, neveselý, přemýšlivý film, jehož český překlad sice shrnuje co je na povrchu, mnohem zajímavější je ale to pod tím. Žádná environmentální katastrofa se totiž nevyrovná nejistotě v kombinaci s pocitem viny, který člověka sežere zevnitř dřív, než si kdokoliv stačí všimnout. Teda, skoro kdokoliv :) 8/10 ()
„Pročítám tyhle první stránky svého deníku bez radosti. Ovšem, mnoho jsem se nauvažoval, nežli jsem se rozhodl psát.“ Deník venkovského faráře v čase globální ekologické krize. Jakmile se ruka kněze dotkne pera a před tou uštvanou, nehybnou tváří se otevře bílá stránka, každý jen trochu znalý vzpomene na Bernanose a na Bressona. A jen tomu, kdo Bressonovu adaptaci neviděl a ani mu nic neříká záhy zachycený sloupek knih, se smí ještě jednou zatmět před očima. Ostatní se odvrátí nebo ponoří. Zanedlouho poté, co režisér na scénu uvedl kněze, který si píše deník, jsem pocítil téže výhrady jako zobrazená, vyprávějící postava a musel jsem se přestat dívat, abych se po týdnu vrátil, a už se nedíval, ale četl. Jaký má smysl parafrázovat zkraje jedenadvacátého století tak úchvatný film, jakým je Deník venkovského faráře? Jistě ne jen proto, že si ho v propadlišti dějin jen málokterý filmový divák (či lépe řečeno spotřebitel) objeví. Myslím, že posun, kterým se Zoufalství a naděje vzdálilo od obou Deníků není jen formální. Bernanosovi stačila deníková forma, aby dostatečně zproblematizoval ústřední postavu. Spolu s fiktivním dokumentem předložil čtenářstvu otázku po autenticitě zachycených pocitů, kterou vyhrotilo vypravěčské hledisko, nesmlouvavý zrak – a tím nesmlouvavější, čím více se bojí neodvratného poranění. V Bernanosově knize právě přesné a zaujaté vyprávění, bezohledné a syrové, distancuje knězův deník čtenáři, a ten může směle soudit – o díle, jeho světě i o světě vlastním. Bressonův film se týmž způsobem opřel o gigantický neherecký (sic!) výkon geniálního herce Clauda Leydu: mez osobního nasazení je ustavičně překračována a vše zachycené jako by se vzpouzelo kameře… S hrdinou se nelze ztotožnit a nevykrvácet přitom. Divákova vlastní duše se rozpíná jako tělo na pitevním stole a nelze neřezat... Schraderův film vyvstal před mýma očima jako struktura a při druhém sledování, kdy jsem se překlenul přes dvacátou minutu, jakýsi záblesk osvítil snad všechna lešení, po kterých jsem zvědavě šplhat. Schrader svůj snímek buduje z frází, které až absurdně obnažuje, a tím brání divákovi, aby se k nějaké z postav vztáhl osobněji. Na každé scéně mi něco vadilo. Každý motiv něco vychýlilo. Jako by vše bylo nemocné - a no vskutku je. Deníkový rámec exponuje jako hlavní problém jazyk. Jím se spíše odtrháváme od světa i od nás samých a ani americkému protestantskému knězi, jemuž nestačí jedna značka whisky, ale pro každý svůj večer, v němž bilancuje svá selhání a předvídá další, (tam, kde se Bernanosův kněz spokojil se špatným vínem) si líbivě vyhrazuje značku novou, jeho deník moc nepomůže. Více jím pohnou smyslové zážitky: brutálně odhalená rozstřelená hlava farníka a jakoby bokomaristický styk s těhotnou ženou (šamanský vzestup toho těžce nemocného muže, který píše, zatímco by měl milovat, dýchá v rytmu Reggiových dokumentárních filmů - využít pro film hudbu Phila Glasse, mohl být výsledek ještě nestravitelnější, škoda). Schrader tudíž - téměř v duchu myšlenek Davida Abrama - akcentuje uvědomovanou a sdělující tělesnost jako tu nejschůdnější cestu k proměně sebe i svého vztahu k přírodě (a /nejen/ planetě) a perzifluje vlastním jazykem i způsobem snímání západní falogocentrismus a jeho vizuální protějšek. Jen tato dvojznačnost snímku (vedle ekologického poselství) - souběžně vyprávějícího (a prostě řazenými událostmi konstruujícího didakticky apelativní podobenství, nad nímž se nelze nezamyslet) a exponujícího sebe sama (svou výstavbu) - mně ho přiblížila a byla-li nezamýšlená, tedy jsou-li všechny fráze a vizuální smog autentickými projevy nevidomého profesionalismu zúčastněných, cítím se tím spíš být svědkem velké filmové události. () (méně) (více)