Les Rendez-vous d'Anna

Jak už to s Chantal Akerman bývá, jedná se o čistý časový film, kdy senzomotorické schéma obrazu je upozaděno a tedy i jakýkoliv pohyb zde slouží jen jako prostředek pro nazření přirozené plynulosti času, kdy i kamera se zásadně pohybuje zleva doprava v souladu se západní konvencí vnímání časové lineárnosti, která naprosto k nám lhostejná stále plyne ve své skutečnosti, avšak pro jednotlivce je takový tok neuchopitelný, subjektivní a proměnlivý, ale právě v čase člověk žije, zakouší svojí samotu, potkává lidi, kteří jsou stejně osamělí, kteří o sobě stále mluví, zatímco Anna se nenápadně usmívá a spíše mlčí. Nehledě na profesní úspěchy nebo zjevně spokojený osobní život se Anna i muži, které potkává, časem protloukají s nevelkou nadějí na lepší zítřky, jako například muž kouřící ve vlaku: "Třeba v Paříži potkám dívku. Třeba se zamiluji." (což je snad nejpůsobivější scéna). Akerman je úžasná inovativní umělkyně, která se v českém prostředí netěší velké známosti, ale její vliv na spoustu filmařů jako Haneke, Tarr, nebo Tsai Ming-Liang je nepopiratelný. (23.10.2022)

Setkání s Annou v režii Chantal Akermanové mají v sobě neskutečně magické okamžiky atmosféry míst hotelu, cesty, nádraží, vlaku, vzájemných setkání a tak dál, která plyne často z dlouhých statických záběrů. Líbila se mi kontrastní hra s realisticky dlouhými scénami a pak nečekanými drobnými skoky v čase – když se udál jeden z prvních střihů, kdy Anna po delším čekání a vyřizování na recepci nastoupila do výtahu a najednou už po střihu v zápětí zavírala dveře do hotelového pokoje, to náhle procitnutí v čase o pár vteřin později mě až snově uhranulo. Akermanová zajímavě propojuje motiv putování a drobných příběhů potkaných lidí (coby prvek „road movie“), stejně jako pozastavení se nad životem, vnitřními pocity a minulými zážitky Anny i dalších postav (coby součást psychologického dramatu). K silným patří část s prvním milencem (Helmut Griem) po stopách starých míst a jeho vyprávění propojující osobní rodinné drama s komunistickou historií ve městě. Silná magičnost pro mě plynula z dlouhého cestování nočním vlakem, přičemž dostalo mě už jen to sprostředkování pocitu, jaký nervák může přinést pouhé přecházení chodbou vedle kupé, je-li vlak přeplněn, také mě tu potěšila symbolická účast Hannse Zischlera, herce z Wendersova V běhu času. Trochu zaraženě jsem ze začátku přijímal vyprávění matce o událostech, které ve filmu nevidíme, tudíž jsem si nebyl chvíli jist, nakolik nepůjde o výmysl, až mi později začalo docházet, jak záměrně neúplný ten film je a asi nejvíc mě zklamal skoro až prázdně nijaký závěr. Ono to dává smysl, když název mluví o setkáních s danou postavou, než o pevném příběhu (kdo ví, nakolik paní režisérka u pár replik o filmu hlavní hrdinky stejné profese poťouchle nepomrkává právě na tenhle svůj počin?), nicméně co v nejedné scéně po velkou část filmu vypadalo u mě na plný počet, zůstává pro mě s chladným (ne)závěrem už jen na 4 hvězdičkách. [80%] (12.11.2023)

Aby vysoká kultura nezanikla, nestala se byť skvěle zaplacenou šaškárnou pro hrstku snobů, musí být stále konfrontována s nízkým, ba odspodu okysličována. Musí ve srovnání s nízkostí obstát. Poměřuju si díla, která do vysoké kultury patří tu uchem posluchače Chinaski, tu okem diváka Avengers. Z tohoto pohledu podle mě Setkání s Annou obstojí pro svou čistotu a přesnost. Negativ je ovšem víc – než mě Akerman zvykne na své tempo, uplyne dvacet minut, kdy počítám sekundy záběr od záběru a štve mě, že mi v hlavě běží představa, jak sedí ve střižně a říká: „...a ještě chvilku, ještěěě, ááá... – – teď! To fikni!“ Protahování, které hypnotizuje, ale bývá vyprázdněné. Další výhrada jde ke scénáři, který se ze začátku přes svou hyperrealističnost, civilnost a autenticitu hmoždí přes výmoly peripetií lehkostí bagru v oraništi. Adeptka scénáristiky píše o sobě. Nová generace takřka vždy přináší do umění novou civilnost – ale čím je tato poetičtější, tím se za pár desetiletí jeví patetičtější – Starci na chmelu. Ve chvíli ale, kdy začal mluvit Heinrich na zahradě svého domu, film mě bez výhrad vtáhnul – mix samozřejmého existenciálního ostnu s neskutečně komponovanými obrazy, oči Aurore Clément, ne-hrající, řekl bych, negativní autoportrét nešťastné, nedobře neprostupné bytosti rozsévající zjevně další zmatky v už tak nešťastném světě kolem sebe. Registroval jsem vzájemné souvztažnosti – s lineárním ubíháním Wendersova Klamného pohybu (tam se snímalo podobně), v dramaturgii dejme tomu Třetí generace Fassbindera (i když tam šlo o politické umění), všímal jsem si, čím vším je tahle vlna odlišná od té Nové, z níž vyšla, a k níž se Akerman ve filmech, které jsem doteď měl možnost vidět obracela… Tanul mi na mysli výraz „stříbrný věk“, který se používal pro poezii v Rusku kolem první světové války – něco, co už od podstaty nemůže být zlaté, protože je v tom zmar. Vždy druhé. Nejsilnější scéna byla krom Heinrichovy zpovědi ta noční s náhodným spolucestujícím ve vlaku. (03.05.2018)

Bezpochyby film, spadající do řady těch, do nichž se divák musí chtě nechtě ponořit (a že se vám bude chtít, o tom nepochybujte). Poté si může plně vychutnat pomalé plynutí života a cesty mladé umělkyně vlakem napříč Evropou, při níž se během setkání s různými mužskými charaktery dostavují jen letmá spojení vzápětí zpřetrhaných citů. A je otázkou, co z těchto jisker může vykřesat citlivá, i když právě tímto stylem života již zocelená umělkyně. V obecné rovině film tak může sloužit i jako skličující pohled do života moderního umělce (i "artový" režisér musí dbát na marketingovou propagaci...). Film je naprosto uvěřitelný (dalo by se říci "ze života") i přes osobitou uměleckou licenci - např. kontrast otevřených zpovědí lidí okolo Anny a její až na výjimky zdánlivá mlčenlivá neprostupnost; a samozřejmě vizuální pojetí filmu, jehož hloubku může postihnout asi jen někdo "učený". Jako laik jsem proto odsouzen jen k němému úžasu, asi jako kdyby se všechny obrazy v Louvru začaly pohybovat (24krát za vteřinu). Zvláště ty od Edwarda Hoppera, jejichž estetika barev na Akerman zjevně působila i po návratu z USA na počátku 70. let. (09.03.2014)

Vadilo mi, že v režírování lidí je paní režisérka daleko pozadu za svým mistrovstvím režírovat věci. Všechny ty patetické výlevy, kdy Anna pět minut poslouchá, jak jí někdo přednáší svá traumata - skoro až recituje, tak amatérsky ty výkony některých herců vypadají -, mi poněkud hýbaly žlučí. Chápu, každé setkání mělo navodit nějaký pocit z města a místa, dějiny, co se nepovedlo, očekávání a skutečnosti, ale prostě to šlo líp, daleko líp. A ona sama se může vypovídat jen své mamince. Ale možná klidně mohlo zůstat u nějakých přízemnějších věcí, než rozebírat hned traumata války. Ale jinak je film hodně fajn natočený, všechny cesty vlakem, záběry na nádraží, ale i jízda taxíkem po nočním městě, má to svou úchvatnou poetiku. Škoda jen, že po narativní stránce to vlastně nakonec dospělo jen k další rezignaci, takže z celého filmu zůstal pocit pouhého povzdechu. Ale přece jen jedna scéna je povedená, ke konci v hotelovém pokoji, těsně před tím, než tuším Peter chce, aby mu zazpívala. Tak sám sebe sice lituje, ale je poznat, že prostě jen neví, kudy kam. Krize středního věku je u chlapů taky. Takže se dá říct, že film je i o krizi středního věku, kdy si člověk přestává být jist, jestli skutečně dělal, co ho bavilo, a jestli neměl jít jiným směrem, a jestli ho jeho/její práce stále baví. Trochu ale i tak zamrzí, že mužské postavy jsou pojaté trochu stereotypně a všechny mluví jen o hledání ženy a o dětech. Možná se sama Akermanová s jinými typy nesetkala, ale přece jen... vždyť někdy stačí skočit do hospody v den nějakého fotbalového derby. A dívat se kolem sebe a poslouchat. ... Svou stavbou příběhu mi film hodně připomněl Zlomené květy, kdy hlavní hrdina také jede od jedné postavy ke druhé a vyslechne si, co se dělo. (01.05.2024)