Purpurová růže z Káhiry

Gudaulin to ve svém komentáři skvěle vystihl: Film má dle mínění kritiků „reflektovat realitu všedního života a řešit reálné problémy, ne nabízet únik do světa iluzí. Naproti tomu diváci vždycky odpovídali, že všední reality mají plné zuby a do kin přicházejí snít a bavit se.“ Mám takový pocit, že Woodymu Allenovi se tady podařilo (ač to může znít nemožně) natočit snímek, který obě tyto protikladné možnosti filmového umění kloubí dohromady. Hlavní hrdinka, pocházející z oné reality všedního života, chodí pro únik z něj sledovat svůj oblíbený film do kina a v rámci toho úniku náhle zažije ještě větší dobrodružství, než čekala a celý příběh představuje takovou pomyslnou cestu z reality do onoho úniku a nakonec i navrácení zpátky. Divák má možnost zažít ten únik s ní, ale zároveň se ještě před závěrečnými titulky nevyhne ani onomu návratu. Nejdřív jsem si během první poloviny filmu říkal, že originální nápad s vystoupením filmové postavy z plátna do reality určitě šlo rozvinout do množství dalších situací a nápadů, natočit to se svižnějším tempem, pohrát si s jeho komickým potenciálem víc, až mi postupně došlo, že to ale přeci v rámci osobitého přístupu k námětu nebylo Woodyho cílem! Také musím uznat, že v rámci těch pár motivů, do nichž svůj nápad Allen rozehrál, to rozehrál velmi pěkně, originálně a alespoň pro mě poutavě. Purpurová růže z Káhiry není ztřeštěná crazy komedie, jak by možná někdo dle námětu očekával, ale nese klasický Allenův styl tohoto období a navzdory fantasy prvku plyne jako konverzační hra s romantickou zápletkou. Kdyby v realitě někdy došlo k oživení fiktivních postav z filmu nebo literatury, s kouskem nadsázky se dá říct, že tento film by měl k takové realitě určitě mnohem blíž, než třeba Těžký život dobrodruha nebo Falešná hra s králíkem Rogerem (...určitě nic proti těmto filmům :o)). Jiní autoři by dopřáli zatoulanci na výletě užít si to cestou v každém druhém podniku po cestě a velké množství nástrah, Tom se cítí v nové situaci mimo plátno ztracen, jen náhodou přijme pozvání do bordelu, aby záhy poznal, že to není prostředí pro něj a mimo chvíle se svou partnerkou je nucen zažívat i znudění. Mír a civilizační pokrok překonaly dřívější problémy zakázaných lásek, ale zdejší hranice mezi dvěma takhle rozdílnými světy jasně naznačují, že nečekaný okouzlující románek může trvat jen dočasně. Autor dopřává své hrdince osud dlouho podobný červené knihovně, než se vzhledem k nevyhnutnému návratu do tradičních kolejí takto očekávaný happyend v poslední chvíli hroutí. Přesto lze říci, že ten krátkodobý výlet určitě stál za to... Nejen precizní výtvarní stylizací vzdává Allen krásný hold černobílým veselohrám pro pamětníky, postavy z plátna (zvláště ženské) promlouvají k tomuto světu značně teatrálně, v kontrastě k civilně ztvárněné realitě. Jako komedie to není příležitost k uchechtání, ale úsměv na rtech mě tu často provázel, ten film umí zahřát, okouzlit. Mia Farrow je (podobně jako celý film) ve své obyčejnosti opět úžasná, její výraz v závěrečné scéně v kině na mě obzvlášť zapůsobil. Allenovi se zkrátka povedlo vtisknout retro filmu s poctou jeho oblíbeným klasickým veselohrám nový rozměr a já jsem za tohle zastavení rád, dneska mi Woody po delší době tedy hodně sedl! [90%] (16.06.2022) (méně) (více)