Každý mladý muž

"Když na mě je to strašně vidět." "Co je na vás vidět?" " Já ještě nemám přísahu, soudruhu svobodníku. To ještě nesmím mezi lidi."                                                                                                                                                                   Pokud se při titulní písni samy od sebe postavíte do pozoru a ve tváři se objeví hrdost a mužné odhodlání, ručka se natáhne směrem k ovladači a palec pututje na tlačítko OFF, vyčkejte až se mihne v titulcích jméno scénáristy a režiséra celého spektáklu. Pavel Juráček neměl moc příležitostí k vlastní tvorbě, ale těch pár snímků, které natočil si pozornost určitě zaslouží. Zatímco první povídka se nese v poklidném tempu a vypraví spíš kamerou, druhá je celá vystěvěna na absurdních situacích a úžasných hláškách. Co slovo to perla. Děti za okny, záběry jedoucích tanků, rozlité mléko, kytky ve váze...                 "Jak vyúčtuju starýho koně?" "Rána z děla stojí víc."                                                                                                     Zajímavé komentáře: Šandík, Madadajo, Erw Zcela mimo mísu: mortak, YURAyura, Karlos80 (28.11.2014)

Ta vlast, ta žena, tu první se muž učí bránit zbraní, tu druhou dobývat něžnostmi, aby ji pak přefikl a měl s ní syny, kteří se budou učit bránit vlast, a dcery které budou dobývány něžnostmi, aby byly pak....Pseudo-umělecká agitka o tom, jak se v láskyplném lůně socialismu z chlapců stávají chlapi. Landovský s Vyskočilem chodí po městě, zatímco nám Juráček v druhém plánu ukazuje jejich zrání (sebevražda, hřbitov, nemocnice, ženy mladé i starší...); ač se zdá v míru nesmyslné hrát si na vojáčky, nepřítel nikdy nespí a připravuje se v skrytu vraždit a znásilňovat naši vlast a naše ženy. Nudné, strojené a natočené ve stylu socialistických týdeníků. (28.09.2010)

Po prvním zhlédnutí před rokem jsem film ztrhal jako nestravitelně naivně moralizující, školácky působící pokus o vtip a myšlenku. Podíval jsem se pro jistotu dvakrát, leč víc než jednu hvězdičku jsem z toho nedostal. Úvod sice vyhlížel slibně, závěrečná scéna mi už tehdy připadala geniální, ale celý film mezi tím jakoby nestál za nic, jen etudní herectví Vyskočila s Landovským potěšilo, stejně jako nezaměnitelný Jakim. Monoslečnovitá koncepce výborná, mnohé dialogy pozoruhodné, přesto zůstával veskrze prachmizerný dojem, místy mi bylo z toho filmu trapně (zvláště z postav Štěpánkovy a Horváthovy, ale třeba i z dojmu z „pábitele“ Huga, jakkoli věřím, že mohlo jít o přepis reálné osoby – ta vehementně chtěná opravdovost čiší z tohoto filmu odevšad). Tentokrát je dojem mnohem lepší. Zřejmě díky tomu, že už jsem věděl, do čeho jdu a hlavně, co od filmu nemám čekat, vystoupily do popředí momenty kvality a všechno jsem si užíval prost malichernosti. (Vliv má jistě i to, že mě následně Juráček dvěma jinými filmy z té doby přesvědčil o svých mimořádných tvůrčích kvalitách, takže jiný úhel pohledu je nutný.) Zvláště náznakovost skorokomunikace mezi oběma vojáky v první povídce (z „bažantovy“ strany předimenzovaně za dva rohy jdoucí) je parádní subtilní hrou s něčím, co je okamžitě jasné každému, kdo byl na vojně (to ve velmi příjemných, hezky snímaných „lokacích“ a s roztomilými hudebními všlehy). Zůstává sice též onen lehce trapný dojem nezvládnutého pokusu o „silnou autentickou výpověď“, křečovitosti některých „vtipností“ a násilnosti různě implementovaných, leč explicitně vyjadřovaných myšlenek (zvláště v některých etudách druhé povídky), celkový dojem je však mnohem příznivější, jakkoli na mne herectví té spousty později slavných mladíků i na podruhé působí poněkud hystericky a pozérsky (vyjímkou jsou mi hlavně už zmínění Jakim, Landovský a Vyskočil (jakkoli posledně jmenovaného nemám v oblibě) a samozřejmě Václav Havel v sebeprorocké epizodní roli kouřícího pacienta). Přilédnout je také nutno k tomu, že v roce 1965 takto podané příhody z vojny v ČSLA musely působit velmi provokativně. Šandíka sice upozorňuji, že na vojně jsem byl, nad jeho zařazením Každého mladého muže mezi to nejlepší z nové vlny stále kroutím hlavou, nicméně jeho komentář je zde ze všech nejpřínosnější (vyvažuji ho však Enšpíglem). Naopak ke komentáři od Madadajo musím poznamenat, že citované věty „s neuvěřitelným poselstvím“ přesně vystihují bolest tohoto filmu (s vyjímkou podařené Jakimovy rozpravy o dopisování). Kolik si to „zaslouží“ hvězdiček neřeším, ty tři jsou kombinací původního a pozdějšího dojmu. (18.05.2012)

Základní vojenská služba pohledem budoucího signatáře Charty 77 a emigranta. 1) Surrealistická fantasknost Juráčkovy tvorby se tentokrát střetla s kvadraturou kruhu - jak vyjádřit vztah k vojenské službě, potažmu k režimu, aby to nešlo do trezoru a na druhé straně aby nevznikla prázdná agitka. Juráčkův recept je jednoduchý. Ironizující budovatelská píseň provází lhostejné záklaďáky při laxním plnění výcvikových povinností. Skutečný zájem projeví vojáci pouze pokud jde o holky, kde ovšem se rovněž nedoberou žádoucího cíle. Vojáci vegetují v nepřirozeném prostředí a svůj odpor apaticky projevují na podvědomé úrovni - dialogy o ničem bez začátku a konce, prázdné dlouhé záběry bez pointy či vzájemně nesouvisející roztříštěné scénky._____ 2) Silná dobová podmíněnost snímku značně ztěžuje porozumění těm, kteří reálný socialismus nezažili a vyjádřeným jinotajům tudíž nerozumí._____ 3) Milým nezamýšleným atributem filmu jsou důvěrně známé tváře z obrazovky dnešních dnů z doby svého mládí - cikánsky přitažlivě vyhlížející Petr Štěpánek, lišácký Emil Horváth starší či dokonce Václav Havel a spousty dalších. Skvělý výkon podal i Ladislav Jakim._____ 4) Chtělo by to čtyři hvězdičky, ale dávám pouze tři, protože přes všechny uvedené přednosti jsem se chvílemi lehce nudil. (09.02.2009)

Dle zdejších komentářů asi žiju na jiný planetě, ale mám ze to, že i absurdita má dávat nějaký smysl. Z několika mála vtipných momentů ( vojín Hanzlík a jeho žádost aby se nestřílelo, že ho z toho bolej uši ) si fakt na prdel nesednu. A dávat filmu pět hvězdiček jen proto že ho točí Juráček jak píše kolega uživatel kobejn, to je snad ještě absurdnější než tohle černobílý dvoupovídkový nic. První povídka se odehrává v atmosféře všeobecného koukání. Já jsem seděl a koukal na to, jak Landovský s Vyskočilem seděj a koukaj v lepším, akčnějším případě choděj a koukaj. Jediný co v první povídce stojí za zmíňku je epizodní role mladého Václava Havla v roli pacienta v nemocnci. Opravdu líp už jsem večer strávit nemohl, kam se hrabe sex nebo zatloukání hřebíků do vosího hnízda, koukat se na lidi jak se koukaj, tomu já říkám správnej odvaz pro sobotní večery. Druhá povídka ukazovala naší armádu v takovým stavu, že by jí ve válce porazilo i sdružení přátel včelky Máji. (13.01.2010)