Případ pro začínajícího kata

"Já si myslím, že dokud nebudeme vědět, proč on se vlastně ke všemu přiznává, nemá smysl se ho dál ptát, chce-li se ještě k něčemu přiznat.." A to já si zase myslím, že pokud by se skutečně Jonathan Swift začal v hrobě obracet, jak se sympaticky tvůrce tohoto podobenství zpočátku obával, pak jedině proto, že by chtěl Juráčkovu trezorovému skvostu zatleskat.. (16.10.2015)

Zábavné, nápadité, satiricky bizarní a sympaticky magořivé. Jenže bohužel ne po celou dobu stopáže, vlastně jako by se po úvodním mnohaminutovém monologu kvalita pomalu, ale jistě snižovala, ty nejzábavnější a nejzajímavější scény se stanou zpočátku a v poslední půlhodině přijde už jenom... Nuda, nehledě na soudobou společenskou kritiku, oblečené králíky, nebo humorné lední medvědy s filosofickým výrazem ve tváři létající na okřídlených bicyklech. Obzvlášť když ve filmu žádní lední medvědi s filosofickým výrazem ve tváři létající na okřídlených bicyklech nejsou. (15.02.2014)

Tíživá atmosféra, absurdno, naprostá nejistota - cestovatel Gulliver se dostane do záhadného tajemného světa, kterému nerozumí on a vlastně nikdo. Metaforický obraz naší vlastní existence, tak, jak ji nechceme vidět... Jeden z nejlepších českých filmů, který přes dveře trezoru nemohl k divákovi, s odstupem času je však o to více ceněn. (26.07.2002)

První film a zatím jediný film od Pavla Juráčka, který jsem viděl byl pro mě velkým překvapení. Co velkým...OBROVSKÝM. Dovolím si tvrdit, že se jedná o jeden z nejlepších českých filmů. Představte si Cestu do fantazie, která je hraná a trochu více dospělácká. Může Vás to bavit, než si uvědomíte, jak moc je to skuteččný a pravdivý. Skvělá režie, herecké výkony a i Kúhnnův dětský sbor vytváří svět, kde je naráženo snad na vše, co nás obklopuje a ničí v normálním životě. Již teď pro mě legendární scény, hlášky (např. zrušili listopad kvůli chřipkové epidemii nebo v pondělí se nesmí mluvit, šetří vzduch). Snad nejvíc film kritizuje komunismus (každý správný soudruh se musí v nějaké té postavě najít), a proto Juráček se svým skvostem vystupuje až po revoluci. (05.01.2006)

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)