Dvacátý devátý

Dlouho jsem přemýšlel, jestli nedat hvězdičku aspoň za Adolfa Filipa, který docela obstojně hraje Zápotockého, ale vždycky když už jsem si řekl, že to kvůli němu dám, vzpomněl jsem si na velkolepý závěr s Gottwaldovým slavným proslovem o kroucení krků a hned jsem tenhle nápad zavrhl. Je to přesně takové, jak to vypadá - normalizační hnus o hrdinství Klémy Gottwalda, který trvá dvě hodiny a je naplněný otravným politickým překřikováním, očekávatelnou černobílostí a jednostranností, dalším návalem politického překřikováním a takhle furt dokola až do samého konce. Miroslav Zounar hraje Gottwalda takovým způsobem, že vyhrkne tři slova a pak mu stejný čas trvá, než si vzpomene na další; což jsem původně bral jako intonaci jeho mluvy, ale docela rychle mi došlo, že je to jen neumětelství. Natočené je to neskutečně líně, ale takovým způsobem, že jsem to snad ještě neviděl. Místo více záběrů u emočně silnější scény je často záběr jeden a k tomu všemu ještě s idiotsky umístěnou kamerou, takže z toho člověk nejenže nic nemůže mít, ale taky se místy ani nedá chápat, co se vůbec děje. Jen představitel Zápotockého a počáteční pseudo-neutralita postavy za něco stojí, ale jinak je to mizérie scénáristicky i filmařsky a opravdu těžko se mi zde hledají klady. A doufal jsem, že se aspoň párkrát zasměju jako u každé takové agitky, ale tady ani nebylo čemu. Odpady sice dávám běžně filmům, které mě neskutečně naštvou, což sice není příklad Dvacátého devátého (je to hrozný film, ale nemůžu říct, že by mě až tak naštval), ale zároveň je to film tak otřesný, že v něm prakticky neexistují klady a tím pádem jiné hodnocení stejně není možné. Jinak za výsledek (a vůbec vznik) činím hlavně řádného soudruha Tomana, jehož dramaturgií se zde podělalo vše co šlo, ale ne Kachlíka. Mám od něj už delší dobu v plánu Třiatřicet stříbrných křepelek a Dvacátý devátý mě dostatečně namontovalo k tomu, abych se na to konečně podíval a Kachlíkovi v mých očích zachránil čest. Fakt doufám, že ta naprostá filmařská neschopnost není jeho vina. Vždyť i Trapl své řemeslo chápal víc, než styl, s jakým přichází tenhle hnůj... odpad! (20.02.2024)

Jedna z normalizačních perel, kterou jsem měl možnost zhlédnout až dneska. Další příklad historické rekonstrukce odporující skutečným dějinám. I přes svou dvouhodinovou délku jsou postavy neskutečně jednorozměrné (příslušnost k jednotlivým stranám je snadno rozpoznatelná díky šatům) s mýtickým Klementem Gottwaldem v čele. Přes všechny negativa jsem se u filmu bavil, jen mne tvůrci naštvali tím cajzlovským pseudohantecem. To si sakra nemohli vzít odborného poradce, měli na place hned dva, Laďu Lakomého, coby revanšistu Horu a Jaru Kuneše jako Kopeckého (to byl ten horlivý revolucionář, kterého musel krotit i Kléma). Řemeslo je odvedeno standardním způsobem, jak se na zakázkovou činnost sluší, hlavně ta monumentálně dramatická hudba je špica. (14.08.2011)

Já tento film zahlédl v přehlídce normalizačních filmů v Brně (2007, společně s Hrochem, Vítězným lidem, Člověkem, co není sám atd.). Opravdu otřesné. Opět - jako ve Vítězném lidu - namaskované hlavy, v případě Gottwalda ovšem aspoň trošku životnější. Slátanina je to dlouhá a barevná, člověk se nestačí divit, kdo všechno si v tom nezahrál. Na projekci jsme však asi viděl novou kopii z nesestříhaného negativu, takže jsme mohli vidět i sekvence s bouřícími se spisovateli "intelektuály, kteří nepřijali novou, bolševickou linii strany", rozuměj Marii Majerovou (Jiřina Petrovická), Josefa Horu (Ladislav Lakomý), Vítězslava Nezvala (Miroslav Částek); ta byla v kopii, která šla v sedmdesátých letech do kin, prostříhána; přeci jen, byli to národní umělci a proč tedy připomínat jejich prohřešky proti straně... - - Celý film je takový bezzubě hloupý, ale závěrečná scéna, v níž Kachlík nechá Gottwalda - Zounara ocitovat celý Gottwaldův první parlamentní projev ("My se opravdu jezdíme do Moskvy učit. My se tam jezdíme učit, jak vám zakroutit krky!") a prostřihnout do závěrečné happyendové hudby s tleskajícím proletářsky mladým partesem... - - z té jsem tedy nemohl hrůzou a hořkostí usnout. I proto tedy odpad. (11.05.2007)

"Budeme se bít o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou pro proletariát! Proti vašemu policejnímu fašistickému teroru postavíme proletářskou obranu! My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti! Houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno!" O něco mladší předchůdce seriálového Gottwalda z poloviny osmdesátých let (nikoli náhodou je autorem v obou případech scenárista Jaroslav Matějka) je ve svém stylizovaném - a zde také mnohem agresivnějším - výkladu vzniku bolševizující se Komunistické strany ve dvacátém devátém roce zoufalejší než zoufalý. Historická prefabulace daných skutečností jde daleko za rámec objektivní "rekonstrukce" a nabízí jen čítankový pohled na vnitrostranickou krizi, ze které tu jsou mimo pravicové opozice obviňováni i oportunističtí levicoví intelektuálové. Utužení rodícího se normalizovaného Československa si vynucovalo i takovéto návraty ze záhrobí a znovuvzkříšení Gottwaldovy umrlé legendy pouze nasvědčuje, kam až byl "nový" režim schopen zajít. Výsledkem je více než dvouhodinová nuda bezobsažného plkání a dohadování; rovněž herecké výkony se pohybují na hranici vkusu (mimořádně špatná Zounarova poloha v titulní roli i strejcovské pojetí Zápotockého Adolfem Filipem) a jak nasvědčuje seznam obsazených, party se rozdávaly za odměnu těm nejvěrnějším. Závěrečný výrok, jež se skutečně dá označit za jeden z nejostudnějších, jaký kdy na naší politické scéně zazněl, je svým způsobem odpovědí těm, kteří toto zlo napomáhali sestrojit a v dalších letech činorodě udržovat při životě. Každé další slovo je pro tento paskvil nehospodárným plýtváním. (06.02.2012)

Film, který si vystačí s jedním tématem. Je to téma vnitřního boje komunistické strany na konci dvacátých let 20. století. "Hvězdně" obsazený film, kde určitě mnoho herců hrálo z donucení. Někteří však s velkou chutí a vidinou odměny a dalších rolí. Jistě v tomto smyslu nikdo nepochybuje o vnitřním přesvědčení pánů Zounara, Filipa, Švorce, Mixy... Líto mi může být snad jen mladého hereckého páru Čeřovská-Drbohlav, jejichž životy ve skutečnosti skončily tak nešťastně a brzy. Ačkoliv nebýt podobně laděných filmů, zřejmě by se na filmovém plátně příliš neuplatnili. Film samotný je sledem stranických diskusí, sjezdů a projevů. Tehdejší Jílkovo vedení, které stále více inklinuje k sociální demokracii, je vystřídáno novým vedením Klementa Gottwalda. Ten se jezdil do Moskvy učit, jak nejen nepřátelům, ale později i přátelům, zakroutit krkem. Inspirován tehdejší sovětskou modlou Leninem, jehož už mohl navštívit jen v mauzoleu a vycvičen Stalinem, který třídní boj zvládal s nevšední asijskou krutostí. Film doporučuji shlédnout pro poučení. Ale nevadí, když při jeho sledování na půlhodinku usnete. Děj jenom přeskočí z jedné schůze do druhé. (01.03.2014)