Já, truchlivý Bůh

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místo Třiatřiceti stříbrných křepelek jsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4* (09.04.2024)

Povídka Milana Kundery z jeho Směšných lásek se dočkala slušného zfilmování s výborným obsazením. Světlou chviku zažil při natáčení režisér Kachlík, jehož spojení s Kunderou působí trochu absurdně. Podle normalizačního hodnocení se tenhle film stal "Kachlíkovou daní krizovému období konce šedesátých let, které mu nedalo možnost širšího uplatnění". No, aspoń za něco se Kachlík nemusel ve stáří stydět.. (18.11.2010)

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím. (28.08.2011)

Jak mám Kunderu jako spisovatele rád, po tomhle filmu už ho mám rád o něco míň. Je na tom vidět, že když se příběhu vezme forma Kunderova psaní a zůstane jen obsah, už to tak slavné není. V krátkosti: Dva zastydlí puberťáci a nadrženci, kterým hučí v kládě, se zamilují do samotné esence ženské debility, a místo aby na tom trochu vyrostli, úplně se tím nechají chudáčkové rozložit. Kunderu údajně inspirovalo k napsání předlohy jeho vlastní první manželství, v tom případě ho teda doopravdy lituju, ale to, že někdo není schopen na sto honů rozpoznat takovou husu a musí na to přijít až v manželství, ho taky nějak zvlášť nešlechtí. Je smutné, že takové píči na svět přicházejí, ještě smutnější že navždy píčami zůstanou, ale nejsmutnější ze všeho je, když se tím ještě někdo (= chlap) zabývá. (26.12.2010)

Veľmi milá komédia, kde je Kopecký malým českým modelom prestarnutého zvodcu na štýl Woodyho Allena. Vtipné repliky striedajú jedna druhú vražedným tempom s rozprávačskými úletmi hlavnej postavy priamo do kamery k nám ako obecenstvu. Divák je týmto spôsobom často (právom) obviňovaný z túžby po nezdare alebo rovno tragédii na plátne a vyhovené bude všetkým. Pán Adolf sa pohráva so ženami, osudmi ľudí aj s divákom, aj dnes by bol takýto rozprávačský štýl podania filmu výnimočný. Len nepochopím, čo z neho urobilo trezorový film, či jediné spomenutie národného výboru, alebo jemné náznaky erotiky. –––– Každý prostopášník má sklon stát se sběratelem kuriozit. (14.11.2013)