Já, truchlivý Bůh

Veľmi milá komédia, kde je Kopecký malým českým modelom prestarnutého zvodcu na štýl Woodyho Allena. Vtipné repliky striedajú jedna druhú vražedným tempom s rozprávačskými úletmi hlavnej postavy priamo do kamery k nám ako obecenstvu. Divák je týmto spôsobom často (právom) obviňovaný z túžby po nezdare alebo rovno tragédii na plátne a vyhovené bude všetkým. Pán Adolf sa pohráva so ženami, osudmi ľudí aj s divákom, aj dnes by bol takýto rozprávačský štýl podania filmu výnimočný. Len nepochopím, čo z neho urobilo trezorový film, či jediné spomenutie národného výboru, alebo jemné náznaky erotiky. –––– Každý prostopášník má sklon stát se sběratelem kuriozit. (14.11.2013)

Jsou dva druhy lidí – autoři života a figury života. Jedni hrají v životě text, který sami vytvořili, druzí hrají poslušně cizí text. Kunderova brněnská epizoda ze Směšných lásek podrobuje své protagonisty vskutku tragikomickým zkouškám, v nichž ovšem neobstojí jak mužské ego, tak ani ženská pýcha. A přestože Kachlíkův film není dokonalý, v mnohém je zbytečně doslovný a v závěru vlastně až nepochopitelně disonantní, nad vším suverénně vládne nedostižný Miloš Kopecký. Jeho pan Adolf, postava typicky kunderovská, jakýsi outsider v lásce, intelektuál, který je strůjcem své vlastní zkázy, přiměje nejednoho diváka i dnes k zamyšlení nad situací soudobého člověka opuštěného bohy a zanechaného truchlivým pokusům řídit vlastní i cizí osudy. P. S. Lanďák jako falešný šéfdirigent neexistující athénské opery je potom pomyslná třešinka na tomto dortu poťouchlosti a skepse. (20.12.2020)

Je těžké říci, co na této duchaplné, nezaslouženě polozapomenuté komedii upoutá více. Zda geniální Kopecký, který tu dospívá lidsky i umělecky k jednomu z vrcholů své pozoruhodné herecké dráhy, nebo režisér Kachlík, spíše známý z filmů typu DVACÁTÝ DEVÁTÝ či O MORAVSKÉ ZEMI, ale také svěží komedií z vojenského prostředí BYLO NÁS DESET. Film, který jakoby předcházel Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE s tematicky srovnatelnou kreací Leoše Suchařípy, nese s sebou všechny "anglosaské" Kopeckého přednosti: suchý humor, úsečnou zkratku, záměrné sebesarkasmy, tedy to, pro co v dnešní češtině zdomácněl pojem "hlášky". Přehlížen by neměl být ani Pavel Landovský a jeho řecký hrdina; svým způsobem lidská tragédie muže, který ne zcela zdomácněl ve své druhé vlasti, je místy až jímavá. V každém případě nemilosrdný pohled na odvrácené stránky středního věku silného pohlaví je mrazivý svou neúprosnou bilancující věcností. Šlechtí - i po čtyřiceti letech - všechny své tvůrce. Včetně režiséra Kachlíka. (06.05.2011)

Ach, ta nostalgie... Centrum mého drahého (+ rodného) města, které znám snad ještě víc, než sebe, a které už vypadá podstatně jinak, zde ještě v podobě, jakou si pamatuji z dětství / dospívání. Tak např. na prostor s fontánkou před Janáčkovým divadlem jsem už skoro zapomněla (teď by to tam přespolní fakt nepoznali, je tam totiž "moderní" quasi parčík a parkoviště :-( ), přitom co jsem si tam vyhrála / kolem nachodila. Konzervatoř, Šilingrák, Starobrněnská... Některé části jsou zachovány dosud, jiné už "za mě" byly jiné... Bylo mi, jako bych cestovala v čase. Popravdě, dojalo mne to víc, než to, co se ve filmu odehrávalo, i když se mi to rovněž moc líbilo. Prakticky skoro celé se to točilo kolem hudby, zpěvu, dirigentů, pěvců, etc., mělo to vtip, originální zápletku i pojetí (formou vyprávění / bilancování hlavního hrdiny v podání M. Kopeckého), rovněž skvělého P. Landovského, který ztvárnil jeho kamaráda (oba pospolu tam předvádějí perfektní herecké kreace), nečekané vyústění i závěr, s plejádou velmi i méně známých (ne)herců / umělců, a to vše v mé drahé rodné hroudě... ;-) Takže pro mě dosti osobní, a prostě bezchybné (až na ten příšerný knírek (větší snad neměl ani Freddie Mercury :))) J. Jiráskové - ten jsem fakt nepobrala. Nějak to patřilo k roli? Pokud ano, muselo mi to uniknout, a ani tak to nechápu). Pokud bych (kromě hudby a Brna) měla ještě něco vypíchnout, tak rozhodně platonickou lásku hlavního hrdiny, který doposud bral ženy hlavně jako povyražení, a střídal je jak ponožky, a zřejmě poprvé se skutečně zamiloval, a hned nešťastně. Navíc do namyšlené, trochu i naivní, dívky. Ta pak na to (+ svou nezkušenost, možná až hloupost) doplatí, avšak postaví se k tomu nečekaně čelem. Ale žel tím pak trpí nejen ti dva, ale i další z aktérů, který k tomu všemu přijde jak slepý k houslím. Konec mi přišel jakoby trošku otevřený, takže jsem si pokračování mohla "dosadit" dle vlastní fantazie. ;-) P. S. A propos - nechápu, proč ta nána šla výhradně po dirigentech (ačkoliv, svým způsobem, ano). Já bych slintala i nad tím "pouhým" korepetitorem. :-DDD (08.04.2019)

Další velké překvapení v podobě čs. filmu, který jsem dosud s nezájmem přehlížel. Až mne udivilo, že takový kovaný soudruh jako režisér Antonín Kachlík přispěl do nové vlny 60. let tak svěžím a zcela originálním snímkem (kdyby nic jiného, tak tenhle film a ještě Náš dědek Josef se mu opravdu povedly). Od začátku se zde rozjíždí poutavě zavedený styl režie, kdy hlavní hrdina - velký svůdník žen v podání Miloše Kopeckého sám provádí diváky svým příběhem. Velmi zajímavé prostředí Janáčkova divadla a dějiště příběhu kolem klasické opery, zábavné myšlenky a glosy z pera Milana Kundery (například o "nesmyslném" dirigování orchestru k divákovi zády), vtipné pointy častokrát podané prostřednictvím hravého střihu, až do konce filmu originálního prolínání hraného příběhu a doplňujícího komentáře. Dokonce na svou dobu(!) vtipné náznaky homosexuálního smýšlení (tak trochu hláška ,,Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem." a do dvou minut pak pro změnu záběr na dvě lesbičky "v akci" :o)). Velice mne ovšem bavila také společnost němých fanatiků kolem hudby, která se pravidelně (až stereotypně) pokaždé u svých stolků sešla v kavárně... jo, samozřejmě pěvec Lambrecht, dirigent Ořechovský-Burský, nebo režisér operety pan Žoužel... a nebo hudební kritik pan Jebavý!"              . . .           Když se chvíli zdá, že forma úplně převálcovala průměrný obsah o "donjuánském" sváděním vášnivého sukničkáře, vstoupí do dění jako z nebe blesk roztomilý Řek Apostolek v podání Pavla Landovského. Neskutečně jsem se bavil a vybuchoval smíchy nad tím, co zde předváděl a říkal... ,,Já tam na tom Olympusu pásol kozy. Já byl ten pasták!" Líbilo se mi, jak si dva tak vzájemně odlišní pacienti vybudovali mezi sebou kamarádství a s očekáváním nahlížel, jak jejich společný žert s tragikomickými následky nakonec dopadne. Když se pak těsně před koncem dozvídáme, že dopadl velmi tragicky (nechci moc spoilerovat, ale jistý náhly střih na hřbitov po předešlém záběru na mrtvolu byl doslova mrazivou pěstí na oko v tak zábavné komedii), divák náhle s úžasem zjistí, že byl pěkně mystifikován!! Relativně otevřený konec v tomto případě moje hodnocení spíše podtrhuje. 90% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)