My, ztracený holky

Dospívající dívky a jejich problémy jsou ústředním tématem snímku, který v soudobé tématicky spřízněné filmové tvorbě představuje díky celkem svižnému tempu a přiměřené stopáži lehký nadprůměr. Jeho největší devizou je ovšem hlavní hrdinka (tedy až na to jméno - Žofie, chudák holka) neopakovatelným způsobem ztvárněná nad jiné půvabnou Jaruškou Schallerovou, za kterou si tu jednu hvězdičku navíc jednoznačně zaslouží. (24.12.2009)

,,Zvu tě! - Ale jen do vosmi kaček '' -------- Byť točeno za normalizace, jedná se spíše o poetický film o dospívání. Jistě, rok 1972 byl již z hlediska režimu pevně v rukou nového vedení KSČ. Situace se ,,normalizovala'' a čo bolo oportunistické nechť odpaďně jak řekl soudruh generální tajemník UV KSČ Husák. Jistě se dal o tomto období natočit trezorový film o bojechtivé režim podvracející mládeži atd... Upřímně si však nejsem jist, zda studentky prvního ročníku zdrávky v roce 72 více zajímal politický vývoj v republice než škola, hadry a kluci. Film je o dvou dívčinách, které se snaží zorientovat při praxích v nemocnici, navazují první nesmělé známosti s kluky z tanečních a ze špitálu...Je to vlastně rok jejich života vymezen koncem léta, chmelovou brigádou, nástupem do školy a končí s vysvědčením za první ročník.. S tímto obdobím jsou spjatá jejich zklamání i radosti. Přiznám se, že film jsem shlédl hlavně díky Jarce Schallerové, kterou už od Valérie můžu všemi deseti :-). Je to neskutečná baba. připočteme-li módu sedmdesátých let, kdy minišaty a dokonce stejnokroje sestřiček ve špitálech končili těsně pod zadečky, srdce nejednoho příznivce Jarky zaplesá !!! Škoda, že s kariérou filmové herečky skončila. Ztracený holky se pohodově dají vidět a oproti jiným brutkám té doby se divák snadno ztotožní i s myšlením mladé hrdinky... Tři poháry se šlehačkou. * * * (28.01.2014)

Mně se film líbil moc, je krásně pohodový, příjemný, přitom nepostrádá hloubku. Takovýhle film by už dnes taky nikdo nenatočil. to Jacinda: A mně je zas moc líto, že právě v oné době nežiju. Vše bylo pohodovější, slovo "hektické" nebylo ve slovníku, silnice nebyly přeplněné auty, lidé k sobě byli slušnější, nic nebylo super, hyper, ultra a mega, ale normální a obyčejné - ale zato opravdové a lidské. A móda? Ta byla super. (30.12.2009)

Poetické drama ze života dospívajících dívek nepůsobilo na mě až na pár scén nijak výrazněji ani poeticky, ani dramaticky a prošlo trochu mimo mě bez většího zásahu. I přes nadčasové téma a jednou velmi silnou dějovou linku s matkou hlavní hrdinky mě to jako celek moc neoslovilo. Od Antonína Kachlíka jsem naposled před půl rokem viděl o rok mladší film Jezdec formule risk a jedinou věcí, která mě na něm nadchla, byla hudba Karla Svobody. V případě filmu My, ztacený holky mám to úplně stejně, Svobodova hudba dokáže v pravou chvíli připoutat k dění a navodit ty správné emoce i tam, kde se všechno ostatní nezáživně topí v hlubokém průměru. Pro mě je to film, který rozhodně nemá čím urazit, ale mimo zmíněnou hudbu + ještě pohlednou a přirozenou Jarku Schallerovou ani čím výrazněji utkvět v paměti. [55%] (03.10.2021)

Ani nehodlám hodnotit děj tohoto filmu. Jsem diskvalifikován již svým pohlavím, takže to hodnocení děje přenechám spanilomyslným divačkám. Snad z hranic žánru dívčího románku trochu ten film vybočuje tím prostředím nemocnice, kde jsou pohledné hrdinky, jejichž život se jinak točí kol prožívání svých zamilování, konfrontovány s cestou veškerého těla. Ale jako krmivo pro mou nostalgii je to skvělý materiál. Stačí jen ta okouzlující Valérie, která pomalu nezmizí ze záběru. A tehdejší dívčí móda – dlouhé vlasy, krátké sukně, dlouhé nohy – na mne působí dodnes. (11.02.2016)