Náš dědek Josef

Uměle vytvořená ves s pražskou představou o moravském nářečí se sice možná nesúdi, ale já bych soudila s chutí. Ani Illíkova poetizující kamera nemůže být dostatečným fíkovým listem buranství, které je zde glorifikováno a povyšováno na normu. Chápu špičkování mezi městy a vesnicemi, mezi malými a velkými obcemi, ale tohle ubohé zjednodušení, že vesničané jsou primitivové bavící se alkoholismem a nahými zadnicemi, skutečně nechápu. Kachlíkovi se podařilo stvořit dokonalý předobraz Babovřesk a podobných skvostů. Navíc u Kachlíka nechybí ani motiv z Babic, což je vlastně od Babovřesk již jen krůček. V kontextu zmíněného mě vlastně ani nemrzí trestuhodné nevyužití hereckého potenciálu Korbeláře, Brabce a Menšíka. (14.05.2023)

Upřímně, mohla bych pominout tu bolševickou agitku a dát tři prdičky, jakkoliv mi prostředí vinařů není kdovíjak blízké. Ale ono je v tom víc věcí, co mi škubaly ochlupením a srážely celkový dojem. Tak třeba to nářečí - neznělo to vůbec přirozeně, prostě jako když pepíci snaživě recitují hantec. A pak mě urputně sra... kálela ta zdlouhavá pasáž o honu, kterou si Kachlík zřejmě leštil svůj myslivecký bambus. Já na téhle papalášské zábavě, spočívající v ožrání se a následné střelbě do zvířat, nevidím nic ušlechtilého. Jeden jediný ze zhruba tuctu myslivců, na které se mi v životě podařilo natrefit ksicht 2 ksicht, se projevil jako člověk se zdravým rozumem a láskou ke zvířatům, ne jako krvechtivý pytlák. Film není skvostem československé kinematografie, spíše obstojným průměrem s několika lepšími momenty. 49% (06.12.2010)

"Ja se tež polepšim, až se ostatni pohoršijó..." Poetické epizodky o lidech a příhodách z poválečné Moravy zobrazují jak staré vesnické tradice, tak konfrontaci tohoto duchovně "starého" světa s novými společenskými změnami. Doba po válce příliš veselá rozhodně nebyla, ba daleko krutější, než Kachlík s Matějkou ve dvou či třech scénách líčí, přesto si tento film zasazený do ní zachovává společně s hlavní postavou silný nádech něčeho kouzelně lidského, příjemného. Vnímám ho především v nadčasové rovině, i jako úctu k starším lidem. Režisér Kachlík opět (stejně jako v jiném svém filmu Já truchlivý Bůh 1969) využívá osobitého postupu vedení hlavního protagonisty, který se současně stává i jakýmsi průvodcem příběhu – tentokrát jsou to hned dvě postavy: dědeček a vnuk, kteří z času na čas k nám více promluví se svými vzpomínkami či pocity. I v těchhle momentech je zde nejednou zobrazený krásný vztah mezi dědečkem a vnukem, jehož sílu (toho vztahu) pak vycítit zejména v závěrečné scéně. Své kouzlo ve jménu věčeného koloběhu života zde má postupné střídání všech ročných období, též smutných i veselých scén. Na rozdíl od jiných uživatelů nemám potřebu řešit údajnou agitaci, politiku či (ne)správný přednes a volbu nářečí. Řeším jen svoje osobní pocity z filmu, který mě hodně zaujal už v dětství a který mě dokázal již poněkolikáté oslovit znovu i bez toho, abych se při tom dvolával pouze na nostalgii. A nemohu u toho přehlédnout Bohouška Záhorského v životní roli, stejně jako spoustu dalších herců, kvalitní režii i humor. V neposlední řadě také kameru, níž Josef Illík dotváří přímo malebné obrazy vesnického prostředí, přírody a lidového způsobu života. 90% (06.10.2020)

Vzpomínání dědka se prolíná s životem na vsi po válce, v době zavádění sovětského vzoru hospodaření. Vtipu i vína pomálu, kořalky a mluvení lámanou slováčtinou hodně. Potěšil mě jak jsem předpokládal Miloš Kopecký a scéna z přijímání myslivců. Záběry na Pálavu mě ovšem vždy potěší a pohladí na srdci. (05.11.2018)

Nějak těm Pražákům ta naše moravština nejde přes pysky. :) Snaží, co jim jazyk dovolí, ale našinec musí slyšet, že to prostě není úplně ono a zcela přirozené. Výjimkou jsou samozřejmě původem Moravané, např. Vladimír Menšík. Škoda, že tu tento velikán neměl větší roli. Celkově vzato se mi Náš dědek Josef líbil. Je to takový nenáročný film, jenž působí skrze nářečí autentičtěji a pěkně ukazuje moravský venkov, zvyklosti i naturel. (14.05.2018)