Ať žije republika

Překrásný film plný fantazií málého Oldřy. Střih je sice někdy trošku překotný, takže některé pasáže můžou působit poněkud zmateně, ale celkově jde o nádhernou mozaiku tvrdé reality konce války, představ a skutečných dobrodružství v opravdu nezáviděníhodné době. Stopáž je trošku přehnaná, ale ani po dvou hodinách poetika filmu nenudí. Opravdu povedené, ačkoliv pro někoho možná hůře stravitelné. (24.04.2006)

Právo na nezkreslenou historickou paměť je jedním ze základních lidských práv. Nerozumět sám sobě samému znamená nebýt svobodným. Rozhodovat se bez znalosti je snad ještě horší než rozhodovat se jako rab či otrok nebo nevolník. REPUBLIKA, další z mimořádné série skvělých Kachyňových výkonů, připomíná zapomenuté, ale přesto klíčové jméno Pražského jara. Jméno spisovatele, publicisty, veřejného činitele a talentovaného filmového scénáristy Jana Procházky, který se přes období komsomolského blouznění let padesátých a poválečných postupně propracoval v šedesátých letech do čelné pozice jednoho z četných spolutvůrců české (československé) filmové vlny té doby. REPUBLIKA je jedním z příkladů Procházkovy tvořivosti a jedním z vůbec prvních pokusů o moderní, věcně nezkreslené vnímání událostí našeho druhého odboje a jeho věcného chápání prostřednictvím věcně nepoučených, ale v detailu právě proto nerozostřených očí. Bez nadsázky lze říci, že vyrovnaná a tvořivá souhra jádra výrobního štábu přivedla tehdy na svět dílo, na které se nezapomíná. A aby bylo možné v onom nezapomínání pokračovat, je nutné postarat se o to, aby známost filmu prolomila časově stále sevřenější generační okolí jeho diváků. Tedy, aby se REPUBLIKA stala DVD trhákem. (27.01.2008)

Filmy s tematikou dětí v nelehkých dobách naší země jsou chloubou tvorby Karla Kachyni. Stejně jako Věra Plívová-Šimková dokáže i on vykreslit dobrodružství na pozadí tvrdého života dětí s odvahou a fantazií. Malý Olda prožívá své kruté dětství ve snech a drobných radostech, podobně jako Vláčilův Pasáček z doliny. Dílo Ať žije republika je nepochybně velkým pokladem kinematografie našeho národa. (09.06.2013)

Navzdory všem kvalitám, které tomuto filmu nemohu upřít, nemám za sebe problém napsat, že dokoukat REPUBLIKU pro mě bylo ještě těžší, než KOČÁR DO VÍDNĚ. Film je to zcela jistě výborný a mně osobně je blízký již svým svrchovaným skepticismem, k němuž se Procházka postupně umělecky propracoval. Sledovat tuto více než douhodinovou letitou podívanou bylo však skutečně nad moje síly - film mě umořil nejen svojí délkou, ale i tematickým zasazením do časů konce WW2, na něž jsem se stal extrémně alergický. Do smrti už nechci vidět jediný film z téhle doby, protože jich mám právě po krk - čeho je moc, toho je příliš. Film mě vyloženě otravoval i přemírou koní (samozřejmě nic proti těmto zvířatům, které choval Procházka velmi v oblibě, ale po mém soudu jich je v tomto filmu vážně trochu moc) a svou snovou a poetickou rovinou - všechny ty nespočetné snové sekvence jsem shledal zcela redundantními, a neoslovil mě ani lyrizující obraz matky, stojící v kontrastu s obrazem hrubiánského otce. Pro mě osobně je toto dokonale srozumitelný film, u něhož plně chápu jeho uměleckou výpověď i prostředky, jimiž se k ní propracovává, ale mně osobně tento přístup neoslovuje - a bohužel i příšerně nudí. A když nad tím tak přemýšlím, mám už po krk i všech filmů, jejichž hlavní fór je založen na tom, že světu dospělých nastavuje zrcadlo nezkažené děcko. Nevím, nebo jsem už možná jen viděl moc filmů a nebaví mě už nic. Bezprostředně do doběhnutí závěrečných titulků vím s jistotou, že kdybych si tenhle nechal v telce ujít, nebylo by mi čeho želet. O KOČÁRU DO VÍDNĚ bych btw. mohl napsat to samé v bleděmodrém. (05.10.2014)

“Myslel jsem, že jsou mrtví, že se ve válce nespí...“ Když se před mýma očima odvíjel něžně trpký příběh malého Olina, okamžitě mi naskočila myšlenka z jednoho výborného a velmi populárního televizního filmu - “... víte, co miluju na dětech? Že vidí svět takový, jaký by měl být...“ Sny. Nádherné, sluncem zalité, představy. Nikdy toho malého hrdinu neopustily, ať byl svět kolem něj, jaký chtěl. Válka, prudký, nelítostný otec, posmívající se kluci z vesnice... Všechno je v jeho fantazii opředené něžným světlem dětské čistoty. Režiséru Kachyňovi se podařilo zachytit skrytá zákoutí dětské duše velmi citlivě, přechody mezi snem a skutečností téměř nevnímáme, a přece víme, kdy chlapec sní a kdy jej dohnala tvrdá realita. Obraz těžké doby a drsného prostředí podaný tak, až se nám obé jeví být téměř idylickým. (06.05.2015)