El Dorado

Samozřejmě nabízí se srovnání s Herzogovým arcidílem "Aguirre, hněv boží", které vypráví o té samé historické postavě a ještě tak ve 40.minutě jsem si říkal "Nic moc, chybí tomu ta osudovost a tíha Herzogova majstrštyku", ale od násilné smrti králova místodržícího film nabere velké obrátky, zvrat střídá zvrat, zrada zradu a morduje se tu jak v Shakespearovi. Film ve 2.půli skvěle graduje a přiznivci autenticity potěší věrná výprava a některé silné, nepřikrášlené mordýřské scény. Krátká pofilmová debata s panem režisérem potěšila, Saura je velice vtipný pán, také se omlouval za přemíru násilí ve filmu, ale sdělil, že jen věrně zpracoval dobové kroniky. Herzogův film označil za lživý ("Nedal si s reáliemi a skutečností moc práce") a jako odpůrce násilí ve filmu se svěřil, že proto neuznává Tarantina, i když ten samotný se naopak o Saurovi vyjadřuje velmi hezky. Celé kino se smálo. (22.07.2012)

Oproti Herzogove zpracovani musim jit o stupinek niz, Saurovo pojeti trpi prilisnou delkou a ohlasovaneho exlicitniho nasili jsem si taky moc neuzil. Ve snove pasazi na konci pribehu jsem si pripadal jako ve Faunove labyrintu (mysleno pejorativne). Herzogova verze mela charismatictejsiho hlavniho hrdinu a pusobivejsi spiritualni nadech. Nikdy bych netusil, ze dam Herzogovi prednost pred Saurou, nebot kvality druheho jmenovaneho jsou nesrovnatelne vyssi, ale ted se tak stalo. (04.09.2008)

El Dorado je krásný příklad toho, jak působivě lze vyprávět pomocí média filmu. Hlavní roli zde hraje příběh, který zcela určuje tempo filmu. Nejedná se ale o pouhou ilustraci literární předlohy (pokud lze za literární předlohu považovat někdy více někdy méně spolehlivé záznamy z dobových kronik a deníků), podřízenost ději je v tomto případě spíše výsada než absence dostatku tvůrčí kreativity. Saurovo pojetí příběhu o Aguirrovi by šlo nejvýstižněji označit jako filmový epos. „Rýmy“ kamery a „verše“ střihů zde pouze dotvářejí a podtrhují děj. A je to právě toto dotváření a potrhávání, které umožňuje působivost vyprávění. Místy až impresionistické snímání přírodních scenérií a ve vánku povlávajících záclon, závěsů a sítí v interiérech lodí se propojuje s explicitními scénami vraždění a intrikánským bojem o moc. Opulentnost některých záběrů však není projevem kýče, ale dokonale zapadá do kontextu dané scény. V duchu vyprávění„smrt čeká na každého a výpravy se začíná zmocňovat strach“ Saura inscenuje obrazy podobající se malířským plátnům a nechává je zapadat mezi horečkou a stihomamem stižené dobyvatele. Postava Samotného Aguirra, coby fanatického vůdce, není akcentována od začátku, ale vyplouvá na povrh s tím, jak se zhoršují podmínky a roste beznaděj účastníků výpravy. Saurovo z formálního hlediska konvenčnější dílo, tak vyzdvihuje samotný příběh coby podstatu filmu. Na rozdíl od Herzogovava lyrického pojetí příběhu, kde v hlavní roli vystupuje fanatismus a šílenost personifikovaná na osobu Klause Kinského. [LFŠ 2012 – host: Carlos Saura] (29.07.2012)

Od Saurova zpracování Aguirrova dobrodružství jsem si hodně sliboval a už úvodní scéna naznačila, že se zklamání konat nebude. Oproti Herzogově psychopatii jde o o něco „klasičtější“ film s větším důrazem na dialogy a hlavně intriky mezi důstojníky, kteří jsou pro osud výpravy snad ještě nebezpečnější než americká divočina. Bůh je vysoko a král daleko a sotva se prvně odhodlají překročit Rubikon (po Stavroginovi vidím Wilsona v další roli, pro niž se přímo narodil), strach a podezíravost dosáhnou takové míry, že není cesty zpět (aneb šílenství je jako gravitace; stačí postrčit). (04.09.2008)

Saura se, nejspíš v zájmu "historické věrnosti", tak moc utápí v repetivním předvádění nekonečných půtek o moc a vůdčí pozici v dobyvatelské výpravě, až na tu samotnou výpravu, tedy putování nepřátelským peklem a prodírání se džunglí požírající těla i duše španělů, tak trochu zapomněl. Zajímavé, drsné a výpravné zpracování legendy, ale Herzog tak se svou verzí definitivně vede. A to nejen díky geniáně šílenému Klausu Kinsi. 7/10 (04.10.2012)