Tančírna

Názorný příklad syntetičnosti filmu, jenž je svým ztvárněním zhmotněním originality a jedinečný v tom, že značně využívá jiných druhů umění (silná hudební složka, tanec jako prostředník vztahu mezi divákem a prostředím vyjádřeným v historickém kontextu) a zřetelně znázorňující proměnlivost nálad společnosti skrze dějinné události. Tančírna je představení atypické narace (beze slov) neboli estetický sen pro náročnějšího diváka hledajícího něco nového a výjimečného. Film, kde se nemluví, ale který říká hodně. (20.12.2010)

Famózna ukážka z dobovej histórie v ekvivalente dejinných škriepok módnej, kultúrnej ako aj civilizačnej evolúcie francúzskej spoločnosti. Ťažisko nekonvenčnosti Tančiarne spočíva práve v reči jej ojedinelého rozprávania (čiže rozprávania nehovorenou formou, tancom) a z ktorej sa z obyčajných gest a dynamiky komunikátov skrz zrak a hmat možno dozvedieť viac, než zo siahodlhých - menej príznačných pre výpovede diváka - kecov. Scolov tím sa cez tieto drastické premeny nazerá z nikdy sa nekončiacej ľudskej túžby pre naplnenie skutočného vydrancovania energie a odstredivého elánu vychádzajúcich z prianí a želaní toho ktorého jednotlivca. Pritom tie existenciálne zásahy, ktorým všetky postavy čelia zároveň a bez výnimky, sú taktiež spoločné, ale narozdiel do jednotlivých potrieb jednotlivca maskujúceho sa v rôznych odtieňových spletiach za jeho skutočným zámerom, tieto majú za cieľ ďaleko súdržnejší charakter (nálety z 2 svetovej vojny). No a keď pominú, kultúrna evolúcia pobehá novými schodíkmi a syntézami pokojného rytmu doby naďalej a otvára brány k ďalším mystériám neverbálnej komunikácie, ktoré už toľko nebrzdia tie nepredvídateľné vplyvy, napríklad existenciálneho charakteru. (08.06.2017)

To je prostě pocitový a taneční film, buď vás chytne od začátku nebo už nemáte šanci. Je to hodně divadelní, což mi vůbec nevadí, a vždy si užívám ty geniálně vybrané originální týpky, co tam hrají. Pro tenhle film mám slabost, je humorný, nostalgický, dramatický, podle jednotlivých historických období. Celkově i s hudbou opravdu jedinečný. (06.01.2014)

Ideál filmařského umění - vyjádřit vše obrazem, bez zbytečných řečí. Běh dějin (1936 - 1983), jak se promítají na parketu jedné francouzské tančírny. Líbí se mi barevné přechody od černo-bílo-komunardskočervené (nejstarší doba) po úplně barevné (současnost). Několik herců sehraje a mírně karikuje výseky ze životů mnoha štamgastů tančírny a protančí se od francouzských valčíků, přes válečnou Lily Marleen, poválečný jazz, nástup rock and rollu, Beatles až k disco music osmdesátých let s barevnou hudbou. (27.02.2007)

Nejfilmovější film zvukové éry. Hudba, obraz, dokonalí herci, z nichž každý představuje řadu lidských i sociálních typů. Úžasné, zcela originální využití poetiky němé grotesky, tentokrát povýšené na "protančení" francouzskou historií přibližně od 30. do 80. let 20. století. Ano, tu historii musí příjemce alespoň zhruba znát, nicméně některé komentáře k mému zděšení poukazují na to, že mnohým chybí k dešifrování právě tento klíč, a to fatálně. Kdeže hodiny dějepisu jsou... Kdeže je povědomí o relativně nedávné evropské historii... Současné divadelní inscenace Tančírny v ČR (jež byla původně právě divadelní inscenací, dokonce je nafilmována i v původním obsazení s divadelními herci) potvrzují jak výše uvedený problém, tak současně i nosnost tématu. A tak lze podle tohoto vzoru "odtančit" třeba i české dějiny, i když mám obavu, že režimní tendence český parket spíše rozdupou. Avšak ještě zpátky ke všem těm echům a odkazům ve francouzské Tančírně - také jste si všimli toho chlapíka tolik podobného Jeanu Gabinovi? Poprvé se objevil jako zosobnění svých filmových hrdinů z 30. let - plebejec, desperát, frajer, gangster..., podruhé pak jako komisař Maigret v neodmyslitelném baloňáku. (21.04.2011)