Čekání na déšť

Skutečně - Lolita po česku, stokrát lepší než známější, o 19 let starší, holywoodsky zmachlený remake s Jeremy Ironsem. Odvážnější v tom, že téhle Lolitě je ještě o 2 roky míň. Vkusnější v tom, že tady k ničemu nakonec nedojde a vše je tak, jak by to ve skutečnosti asi bylo, a ne jak by si to papá režizér býval přál. Dráždivější v tom, jak dovede balancovat na hraně, přitom však je vidět, že tu o žádné balancování nejde. Navíc, malá Dita Kaplanová je typově úplná Umička Thurmanová, a v taneční scéně na střeše paneláku nám dokáže, že ji strčí do kapsy i s její kultovní scénou s Travoltou z restaurace v Pulp Fiction. (23.05.2010)

nepříjemné pocity nudy a marnosti, dost možná vyvolané účelně, mezi paneláky působí jako klec v kleci... prakticky nulový dějový posun, letní prázdninový příběh stojí paradoxně na bodu mrazu a lebedí si sám ve své samoúčelnosti. coby obraz doby je to ale patřičně výstižné a málokomu asi srdce zaplesá při pohledech na megatuny panelů. nicméně tahle hodinka se stala spíše toužebným čekáním na konec... 40% (23.07.2011)

Poetické dospívání uprostřed panelákové džungle aneb realita šedého všedního dne dob minulých. Líná ospalá nuda, jež se však nedala vyplnit mobilem, notebookem ani playstationem, a tak bylo třeba něco podnikat. A ono to vždycky nějak šlo, děcka, víte.  Ach, jo. Už jen za tu nostalgickou pecku, kdy jsem měl chuť se projít a jen vzpomínat, bych pálil plný počet.  Kachyňova filmová básnička o probouzení sexuality, kde jen dobytek (nebo Enšpígl:-) hledají a nachází pedofilní porno.   Takže ten plný počet. (24.11.2022)

Frustrující snímek uvádějící do děsivého prázdna toho nejosamocenějšího atomu skutečnosti – dětského univerza v rozpáleném letním pražském sídlišti v normalizačních létech. V dětství jsem tento – v podstatě – nedějový snímek shlédl párkrát, aniž bych mu nějak zvlášť porozuměl: zapamatoval jsem si jen tísnivé stoupání výtahu a lži. Po letitém srozumění s tím, čím skutečně pohyb je, dnes poznávám, oč snad opravdu Kachyňovi šlo. Opuštěná dívka ve falešném umělohmotném světě nahrazuje skutečný život falšováním pohybu. Její bytí se odbývá stereotypními činnostmi, které by mohl zastínit i bezesný spánek. Zvláště Zdeněk Liška vytvořil tomuto splývání, nad nímž se Alenčiny budoucí oči, zarudlé a zaslzené, zhrozí, dokonalý pranýř. Nedivil bych se, že režisérova, ba možná i kameramanova, původní představa počítala s jiným, účinnějším podáním – s hlediskem, zohledňujícím všudypřítomný klam panelového horizontu, masy betonu zazdívající dívčí tělo do hladové pasti puberty. Tak bych si tento snímek představoval já: širokoúhlý, zaujatý detaily, uniformními a zaměnitelnými, a krutý – a ovšem s ohledem k scénáři: nepointovaný slizkým návratem sokyně, ale znovu vyjevenou podstatou toho zlomyslného těla, které na úkor duše všichni vlečeme. Němé televizní pole ale vždy vyzářilo jen neutralizující lživou bělobu světa bez barev. Prostě normalizaci. A nakonec k ní: film okatě variuje některé motivy starší Vysoké zdi a napadá mi, zda současně režisér nechtěl podáním Čekání vyslovit kritiku normalizačního vadnutí (plevelného vládnutí vadnutí): zatímco ve Vysoké zdi šlo o záchranu lidského života, v pozdější škrtivé vlně horka se hraje nanejvýš o záchranu nelidského přežívání, které si naivní dítě se životem ztotožňuje. PS: Smutné znění „orlojského“ tradicionálu nevzbuzuje naději. Mělo se mlčet, protože právě v tichu byla naděje pro tento svět, nikoliv v kterémkoliv unisonu. (29.07.2017)

"Co se děje? Vojín Suchan je jak motyka..." Skvěle natočená hmatatelná nuda v betonové šedi rozpálené letním sluncem. Dobře se na to dívá nejen díky nápaditým záběrům, ale i (nebo možná hlavně) díky hlavní hrdince. A to teď nemám na mysli její krátkou sukýnku. Dita Kaplanová hraje naprosto skvěle a nenechává si od ostatních herců uzmout ani kousek svého hereckého prostoru, přestože se kolem ní objevují pánové Somr, Řehoř, Trojan, nebo Bartoška... (20.09.2016)