Čekání na déšť

Karel Kachyňa se evidentně za svoje pedofilní choutky nestyděl, takže záběry na Ditu Kaplanovou ve spodnim prádle, v plavkách a nebo aspoň na její nohy vykukující z pod sukně zaberou značnou část filmu. Pro pedofily je to asi super, ale já z toho byl poněkud rozpačitej. Nic proti mladýmu masu, ale 12 let je fakt málo. Jinak film je o tom, že 12-letá holka se v létě nudí uprostřed sídliště (tušim, že jsou to Bohnice) a sblíží se s jednim vojákem ze sousedství, kterej je zrovna na pár dní z vojny doma. Vztah mezi nima je takovej dost podivnej a v jednu chvíli jsem už myslel, že jí vojín Suchan bude chtít přefiknout, když žadonil o její fotku. (26.12.2010)

„Víš, proč vyhodili Adama z ráje? Kvůli Evě. Adam byl slušnej člověk a dobrák, ale Eva byla potvora. Tak už to na světě zůstalo. Ty budeš jednou taky taková!“ Alenka je o letních, parných prázdninách sama doma, nudí se, má velkou představivost, a ještě je k tomu tajně zamilovaná. Nemyslí si však na nějakého ledajakého mužského, ale rovnou na Barťáka! Ten si ovšem jejích nešikovných pokusů o získání pozornosti vůbec nevšímá…Kdepak, Kachyňa tenhle typ filmů uměl. A celkem jedno, zda je zrovna točil v uvolněných 60. letech či pak těch pozdějších, normalizačních. Tahle krátká, milá romance o citových vzplanutích mladé dívčiny se povedla, výborně zahraná hlavní postava (tomu říkám filmový debut!) nutí k chápavému úsměvu stejně jako sympatiím (podobně jako vrstevník Zrzoun či třeba pes vyžadující před usnutím televizi). Fajn byla i atmosféra. Akorát…rád bych se vyjádřil k jedné věci. Pravda, to s tou fotkou je poněkud zvláštní, ale žádná pedofilie se tu opravdu nekoná, spíš to něco vypovídá o některých komentujících. Celkově slušné 4*. (20.09.2020)

Poměrně depresivní a sugestivní, přitom však dost poetické a vkusné podání nudného léta 12leté holky, která je nucena zůstat přes léto doma bez kamarádek nebo kohokoli blízkého. Vzpomínám si, že mě film zaujal už jako cca 10letého, když jsem ho viděl poprvé. Zrání, samota, nefungující rodina. Probouzející se sexualita živelné a sympatické Aleny. Kachyňa tyhle filmy uměl. (23.01.2010)

Pamatuji ty doby kdy nastaly prázdniny a já uvízl v Praze. Mezi očekávanými týdny na táboře, u babičky na venkově atd.. jsem byl uvězněn v rozpáleném městě. To se svými vyhřátými domy a ulicemi žhnulo a tenhle film mi tu dobu nesmírně připomíná. Pamatuji se i na výstavbu Jižního města. Jen paneláky, jejich skelety, hromady panelů, suti, armatur, hluboké výkopy a kolem zem pokrytá hlušinou s kamením, kde jen sem tam vyrost odolný bodlák... Film tuhle prázdnotu kterou opuštěné dítě, kterému všichni odjeli vnímá dvojnásob zachytil skvěle... Ten vlnící se vzduch nad ipami potaženými střechami paneláků se všemi těmi hromosvody a komíny... Zároveň jsem si ale uvědomil, že i skvěle zachytil architekturu své doby. Některé záběry byly opravdu zajímavé. Všechny ty průhledy přes paneláky, průchody, lávky... Stanice metra C - Gottwaldova (dnes Vyšehrad). Už jsem zapomněl jak šíleně červený byl strop v Praze na Hlavním nádraží.... Kaplanová hrála velmi pěkně a za ten tanec na střeše dávám o hvězdu víc. Tři kamínky. * * * (22.06.2014)

Frustrující snímek uvádějící do děsivého prázdna toho nejosamocenějšího atomu skutečnosti – dětského univerza v rozpáleném letním pražském sídlišti v normalizačních létech. V dětství jsem tento – v podstatě – nedějový snímek shlédl párkrát, aniž bych mu nějak zvlášť porozuměl: zapamatoval jsem si jen tísnivé stoupání výtahu a lži. Po letitém srozumění s tím, čím skutečně pohyb je, dnes poznávám, oč snad opravdu Kachyňovi šlo. Opuštěná dívka ve falešném umělohmotném světě nahrazuje skutečný život falšováním pohybu. Její bytí se odbývá stereotypními činnostmi, které by mohl zastínit i bezesný spánek. Zvláště Zdeněk Liška vytvořil tomuto splývání, nad nímž se Alenčiny budoucí oči, zarudlé a zaslzené, zhrozí, dokonalý pranýř. Nedivil bych se, že režisérova, ba možná i kameramanova, původní představa počítala s jiným, účinnějším podáním – s hlediskem, zohledňujícím všudypřítomný klam panelového horizontu, masy betonu zazdívající dívčí tělo do hladové pasti puberty. Tak bych si tento snímek představoval já: širokoúhlý, zaujatý detaily, uniformními a zaměnitelnými, a krutý – a ovšem s ohledem k scénáři: nepointovaný slizkým návratem sokyně, ale znovu vyjevenou podstatou toho zlomyslného těla, které na úkor duše všichni vlečeme. Němé televizní pole ale vždy vyzářilo jen neutralizující lživou bělobu světa bez barev. Prostě normalizaci. A nakonec k ní: film okatě variuje některé motivy starší Vysoké zdi a napadá mi, zda současně režisér nechtěl podáním Čekání vyslovit kritiku normalizačního vadnutí (plevelného vládnutí vadnutí): zatímco ve Vysoké zdi šlo o záchranu lidského života, v pozdější škrtivé vlně horka se hraje nanejvýš o záchranu nelidského přežívání, které si naivní dítě se životem ztotožňuje. PS: Smutné znění „orlojského“ tradicionálu nevzbuzuje naději. Mělo se mlčet, protože právě v tichu byla naděje pro tento svět, nikoliv v kterémkoliv unisonu. (29.07.2017)