Kočár do Vídně

Desatero praví nezabiješ? Strhující procházkovsko-kachyňovská anabáze na téma věčného pokoření lidských citů navzdory hrůzám všedního dne. Násilí plodí násilí. A když je násilí utlumeno rozvahou, opět je na to odpovězeno jen dalšími násilnostmi. Iva Janžurová v Kočáru do Vídně prokázala, že její herecké umění se zdaleka neomezuje jen na role komediální. Kachyňa byl režisér s nesmírným zájmem o psychologické vedení herců - v tomto případě nejen Janžurová, ale i mladíci Hanzlík s Munzarem rozvíjí díky pozorné režii neuvěřitelný profil emocí a nálad. (04.02.2024)

Na sklonku 2. světové války připravili Němci venkovskou ženu o manžela a teď, když si dva jiní - dezertéři - vynutí její pomoc, je vdova rozhodnuta se pomstít. Starší Němec je zraněný, mladší naivní, takže stačí je postupně odzbrojit, počkat na správnou chvíli a ukrytou sekerou zpečetit jejich osud... I když zohledním u nás ojedinělou ambici natočit syrové, věcné drama bez komického zlehčování, fakt, že jde o možná nejpomalejší road movie všech dob nebo z dnešního pohledu nekonvenční obsazení Ivy Janžurové, pořád mi schází to hlavní, proč se vůbec na filmy dívám: silný emocionální zážitek. Bylo k němu skvěle nakročeno, ale prostě se u mě nedostavil v míře, jakou jsem očekával. První, přehlednější a dobře rytmizovaná polovina filmu byla víc než slibná, s věrohodností druhé už jsem měl čím dál větší problém. U tolik oceňovaného filmu bych nečekal tolik dramaturgických přehmatů a nedůsledností. Namátkou: 1.) Proč se o tom, co ději předcházelo, dozvíme titulkem? Proč nejsme u toho? Přímočarý vpád do děje by rychle a srozumitelně rozdal karty, posílil diváckou spoluúčast a zvědavost, co bude dál. Všechna ta kradmá gesta, pohledy a komunikační problémy hlavní trojice, tedy převážná většina filmu, by získaly na významu a informační hodnotě ve chvíli, kdy k nim dojde, nikoli až zpětným domýšlením. Jen kdybychom znali právě tu základní situaci "seznámení" a chápali z ní, jaký si kdo o tom druhém udělal obrázek - tedy z čeho vychází postupně se hroutící plán jedné i druhé strany. 2.) Ve filmu je málo dialogů,což je zdánlivě ideální, ale když už postavy promluví, často říkají věci, které by bylo možné jednoduše ukázat. Proč se o datu událostí musíme dozvídat z rozhovoru Němců? Proč se jen mluví o tom, že zdálky slyšeli ze vsi hrát dechovku a z toho usuzují, že válka skončila? Proč tu dechovku neslyšíme? 3.) Není jasné, zda Iva Janžurová nerozumí německy, nebo to jen vychytrale předstírá. Ve filmu jsou přitom momenty, kdy je třeba to jednoznačně vědět. 4.) V posledním dějství filmu není dost přesvědčivě zdůvodněno její jednání. Impulsem k této proměně z mlčenlivé, apatické a jakoby bezpohlavní Nemesis v řekněme citlivější bytost mělo být něco mnohem jednoznačnějšího. Skoro si říkám, že proměnlivý vztah na ose Janžurová-Hanzlík by byl uvěřitelnější, kdyby ta žena přišla o syna, nikoli o manžela. Tak jako tak, Hanzlíkova "citová korupce" nemá správnou gradaci - silnější podněty, které venkovanku nechají chladnou, přijdou dřív než slabší, které na ni přitom zapůsobí víc. Samozřejmě jsou to jen moje osobní dojmy a možná to vypadá, že jsem hnidopich, ale všechna tato zdánlivě drobná klopýtnutí mě rozptylují a v součtu IMHO oslabují sílu i legitimitu právem kontroverzního konce. 60% (07.06.2010)

Tak co bychom měli čekat od šedesátých let, přeci jenom doba vhodnější pro tvorbu. Ale přeci jenom něajké ty pochybnosti bych měl - film má pouhých 78 minut a přeci se mi zdá být na svůj obsah takový, že trochu přefiknul svoji únosnou délku. A normálně se mi to tedy tolik nestává, ale ten konec a jeho vyznění jsem snad čekal už od samého začátku. Ale samotný nápad i výkony Hanzlíka s Janžurovou (mimochodem - ta vypadá pořád stejně, co? ) se mi velmi líbily, takže pět hvězdiček to sice není, ale pěkné 4 si film určitě zaslouží. (09.03.2009)

KOČÁR scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni patří k nejpozoruhodnějším a nejdiskutovanějším dílům šedesátých let. Jeho děj je zasazen do posledních dnů druhé světové války, kdy už válka vlastně není, ale lidská měřítka jsou jí zcela poznamenána. Film vypráví příběh mladé venkovské ženy (vynikající Iva Janžurová v jedné ze svých nejlepších filmových kreací), které pověsili muže a které osud přivedl do rukou dva německé vojáky, na nichž může vykonat pomstu. Celé komorní drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz s ženou a mladým vojáčkem (druhý voják mezitím zemře na následky zranění) míří do Rakouska. Žena trpělivě připravuje pomstu, čeká na příležitost. Až jí získá, dokáže zabít? Dokáže přemoci zoufalou náklonost k chlapecky bezprostřednímu vojákovi? Autoři nechtěli natočit skandální politický film, pro jedny protičeský, pro druhé protiněmecký, pro třetí napadající partyzánské hnutí. To by bylo příliš laciné. Je to film o člověku a o válce, která je vždy ukrutným paradoxem. Jak později k filmu poznamenal režisér Kachyňa: "Všechny osoby jednají v zájmu svého mravního práva. Každý z nich hájí pravdu. A musí ji hájit naprosto nevyhnutelně, protože je to jeho přesvědčení." (11.12.2012)

Komorně napsané a natočené drama tří lidí na samém konci války, které se dívá na německé vojáky a český odboj trochu jinou optikou, než bylo do té doby běžné. Film se nesetkal s pochopením šéfů české kinematografie, a to nejenom pro osobu scénáristy, kdy Procházka krátce poté díky sovětské okupace a svému účinkování během Pražského jara upadl v nemilost, ale i pro samotný námět, který německé vojáky zlidšťuje a partyzány neuvádí v lichotivém světle. Výborné herecké výkony, kdy Iva Janžurová podává skutečný životní výkon a pro diváka je dobré ji vidět jinak než zaškatulkovanou do obvyklých komediálních poloh. Celkový dojem: 95 %. Film s úspornými dialogy, který má ale mimořádně silnou atmosféru a na který se prostě nezapomíná. (16.06.2006)