Kočár do Vídně

Silný, naturalistický, komorní film s výbornou kamerou a hereckými výkony. Jestli mu dnes může něco ublížit, tak je to paradoxně především jeho "nepochopitelnost", neboť podobná nenávist je už dnes v Evropě (naštěstí) dokonale pasé. Ten nacionální konflikt ovšem není nafouknutý, obdobné věci se vskutku děly a těsně poválečná doba přinesla neuvěřitelné množství barbarské krutosti, bohužel. Výtky ohledně dabingu jsou částečně oprávněné, ačkoli Hanzlík s Munzarem hrají výborně a německý dabing zní poměrně věrohodně a přirozeně. Kladem je každopádně dvojjazyčnost snímku, v té době (nejen) v českých filmech věc dosti nevídaná. Také Oskarovy výtky jsou oprávněné, předcházející děj byl původně dokonce součástí scénáře a měl se točit, ovšem na druhou stranu, právě prosté zarámování temných mlžným lesem vskutku dává příběhu obrovskou koncentrovanost, která nemá daleko ke klasickému antickému dramatu s jeho jednotou místa, času a děje. Pokud jde o onu "milostnou katarzi" v závěru, přiznávám, že mě zase tak nesmyslná nepřišla. Člověk zkrátka není (pouze) racionální tvor a vypjaté emoce často působí neuvěřitelné kotrmelce. Pokud Krista vnímala Hanze jako nebezpečného a krutého nepřítele, jemuž se chce pomstít za smrt svého manžela, jistě měla důvod jej odpravit, ovšem postupně zjišťuje, že tahle její představa je chybná. Hanz není ani krutý a zlý, ani nebezpečný, spíš je to zkrátka nešťastný idealistický mladík, který má sám především strach. V takové chvíli se ovšem člověk podobnému zjištění obvykle brání, protože to nabourává jeho zažité vidění světa a relativizuje to jeho vlastní předchozí úsudky a soudy. Brání se tak dlouho, až se celá, stále křečovitěji obhajovaná představa zboří a přerodí v naprostý opak, v uznání právě toho, co člověk do té chvíle popíral a odmítal... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: kinej, gudaulin, sportovec, Pohrobek, Oskar, Kulmon (11.12.2011)

Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. (28.06.2011)

Desatero praví nezabiješ? Strhující procházkovsko-kachyňovská anabáze na téma věčného pokoření lidských citů navzdory hrůzám všedního dne. Násilí plodí násilí. A když je násilí utlumeno rozvahou, opět je na to odpovězeno jen dalšími násilnostmi. Iva Janžurová v Kočáru do Vídně prokázala, že její herecké umění se zdaleka neomezuje jen na role komediální. Kachyňa byl režisér s nesmírným zájmem o psychologické vedení herců - v tomto případě nejen Janžurová, ale i mladíci Hanzlík s Munzarem rozvíjí díky pozorné režii neuvěřitelný profil emocí a nálad. (04.02.2024)

Tak co bychom měli čekat od šedesátých let, přeci jenom doba vhodnější pro tvorbu. Ale přeci jenom něajké ty pochybnosti bych měl - film má pouhých 78 minut a přeci se mi zdá být na svůj obsah takový, že trochu přefiknul svoji únosnou délku. A normálně se mi to tedy tolik nestává, ale ten konec a jeho vyznění jsem snad čekal už od samého začátku. Ale samotný nápad i výkony Hanzlíka s Janžurovou (mimochodem - ta vypadá pořád stejně, co? ) se mi velmi líbily, takže pět hvězdiček to sice není, ale pěkné 4 si film určitě zaslouží. (09.03.2009)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)