Kráva

Spisovatel a scénárista Jan Procházka byl mistr obyčejných a silných příběhů, Karel Kachyňa zase dokázal těmto předlohám vtisknout neopakovatelnou poetiku. "Kráva", poslední film zmiňované dvojice, není výjimkou. I zde se na pozadí starých časů odehrává příběh venkovského člověka a jeho každodenní rutiny. Z tohoto minimalismu pak vzešel snímek, který se svou intenzitou řadí k vrcholným ukázkám Kachyňovy filmografie (a že je s čím porovnávat). 8/10 (22.10.2010)

Krava je tak prostá ako znie. Napriek všetkému však flegmaticky existujúc, žujúc trávu a nesúc vemená s ťažkými litrami mlieka dokáže byť zdrojom nie len potravy, ale aj všakovakých aktivít spájajúcich sa s jej živiteľmi a spotrebiteľmi v jednom. Adamovo meno si už akosi automaticky pýta k sebe niečo " evoidné" , a teda podľa literárneho vzoru Jana Procházku a technického Kachyňovho oka v príbehu kvalitne žena mieša nálady a je premenlivým ročným obdobím v Adamovom jednoduchom fungovaní na báze prírody. (05.12.2014)

Zvláštní film s drsnou poetikou horské samoty. Když jsem viděl film poprvé, myslel jsem si, že Radek Holub ani svoji retardaci nehraje. Do té doby jsem ho neznal. Vzorně zahráno, ale neoslovilo mě to v plné své šíři. Viděl jsem dvakrát, abych se ujistil, jestli náhodou tam nenajdu něco opravdu zajímavého. Nenašel jsem, ale to neznamená, že by film nebyl ke zhlédnutí. Je jen z té kategorie, která mně není tolik blízká. 60% (09.01.2012)

Dřina. Jen pot a nekonečná dřina... A jeden skromný sen uprostřed krásných kopců (tam si tak vyrazit na víkend, „vyčistit si hlavu“ a zrelaxovat, že?) Jako nůše plná kamení těžký příběh, ze kterého se mi sevřelo srdce. Taky jsem míval sny, ale už se mi ztrácejí v mlze. Nepřipadám si příliš šťastný. A to mi ještě stále zůstal majetek, za který by bylo celé stádo krav! Róze a Adamovi by přitom ke štěstí stačila jedna jediná... Smutný a nedoceněný majstrštyk Karla Kachyni, který mě přinutil k zamyšlení. Děkuji. (19.09.2013)

Kachyňa věděl jako málokdo, kterak vytěžit z minima maximálně kvalitní film. Ne že bych tímto nějak shazoval například Hapkovu hudbu, která je mimochodem ozdobou vyprávění, ale odvyprávět děj tak chudý na rekvizity, zvraty nebo vedlejší postavy s tak objemnou poetičností a atmosférou, to si žádá kumšt v takovém Hollywoodu takřka nevídaný. Opravdu silných emocionálních chvil zde sice tolik nenajdeme, ale ódu na obrazovou krásu a čistotu pěje Kráva skoro v každém záběru, stejně jako Holub s Mihulovou na prosté a přirozené herectví... (19.09.2016)