Místo u moře

Lonergan je o něco lepší scenárista než režisér a nepoměrně lepší režisér než člověk s citem pro volbu hudby. Jedno z nejlépe napsaných i zahraných "klasických amerických maloměstských dramat o neřešitelných kostlivcích ve skříních" posledních let si totiž podkopává nohy na první dobrou cíleným výběrem klasické vážné smyčcové hudby. Ta je tu nadužívána a byly vybrány nejohranější možné skladby; je to na slzičky cílené, od patosu ulepené, podbízivé a snadné řešení. Což je v naprostém rozporu se vším ostatním, jelikož Manchester jinak nic patosem zavánějícího, podbízivého (natož na slzičky cíleného) nenabízí (a že by se našly pasáže, které by k tomu sváděly) a snadná východiska jsou mu cizí. Jako by autor nevěřil, že jeho vlastní osudová látka, jím vybraní herci a jím sepsané dialogy, které fenomenálně pracují s nevyřčeným "co však vždy visí ve vzduchu", budou stačit na emočně zdrcující subtilní drama a tak se tomu rozhodl jít naproti nejlacinějším možným způsobem. A zbytečně tím devalvuje jinak neskonale působivý zážitek. (03.02.2017)

Lonergan je famózní scenárista. Prokomponovanost té věci, práce s všedností, s úspornými dialogy, s tím, co má ukázat zblízka, co naopak pozorovat z dálky náznakem – mistrovské. Režijně se to trochu potýká s přehnanou obřadností vybraných momentů, kdy si Lonergan najednou vypomáhá tklivým Händelem i zpomalovačkami. Nikdy tomu ale nepodtrhne nohy, v nejlepších momentech je jeho soustředěné a lakonické vedení herců i sledování rutiny odeznívající (a stále přítomné) tragédie nesmírně silné. Místo u moře má možnost sklouzávat neustále k patosu, ale nikdy to neudělá. Působí střídmě navzdory tomu, že za hlavní figurou stojí drama bezmála antické, za nímž můžeme jasně vnímat scenáristickou konstrukci. Jenže Lonergan to ustojí. Mizérii nezneužívá a chemie mezi Affleckem, Hedgesem a vedlejšími postavami je naprosto fyzicky citelná v každém záběru. Film o nesnadném umění truchlit, o neschopnosti přijímat rány a vracet se tam, kde se nedá zapomenout na minulost. Těším se na další zhlédnutí, každopádně od Boyhoodu nejpůsobivější americké indie. (27.01.2017)

Pokud se moje pravidelná spolusledovatelka na nějaký film opravdu hodně těší, tak to zpravidla dopadá žalostně. Tím spíš, pokud se jedná o psychologické drama. Těch totiž bývá v poslední době méně jako šafránu. Tento snímek je opravdu velmi světlou a příjemnou výjimkou. Neskutečným způsobem mě bavily jednotlivé postavy. Jejich osudy mi nebyly lhostejné, a to je u podobného filmu takřka klíčové. Psychologii postav měli tvůrci zmáknutou na jedničku. Casey Affleck mi ukázal, že umí být opravdu vynikající herec, když mu to někdo přikáže. Role člověka vyrovnávajícího se s obrovskou životní tragédií mu náramně svědčila. Příběh je citlivý, ale netáhne k sentimentu. Vše se odehrávalo ve velice pěkném prostředí, které bylo nasnímáno působivou kamerou a dozvučeno tichým a nevtíravým soundtrackem. Tento film je krásnou ukázkou toho, jak vypadá film, jehož jednotlivé složky do sebe perfektně zapadnou. Plný počet nedávám pouze z toho důvodu, že se ve mně neobjevily výraznější emoce. Zřejmě je to způsobeno tím, že jsem si nikdy ničím podobným neprošel (Zaplať pánbůh!) a chybí mi troška empatie. Taktéž jsem měl pocit, že film postupem času začal přeci jen malinko stagnovat. Lepší 4 kousky. (11.02.2017)

Sakra, tohle je krásnej film, kterej chce dorůstat až v další dny a nenabízí úplně jednoduchá a smířlivá řešení. Scénáristicky i herecky neskutečně dobré. Manchester by the sea je vlastně malé komorní drama o monstrózních událostech a tuhle formu umí skrz civilnost jednotlivých scén a úspornost dialogů udržet po celou stopáž. Škoda jen, že si Lonergan občas sám režijně podkopne nohy. To truchlení zvládne Affleck unést sám, není potřeba jej uměle natahovat. Buď to doroste během příštích dnů a nebo po dalším zkouknutí, jenže od toho mě trošku odrazuje fakt, že si nad sebe Lonergan nevzal ráznějšího střihače. (28.01.2017)

V jistých ohledech je to výborné, ale po dosledování se mi nabízí otázka: "a co dál". Připadal jsem si trochu, že sleduji 3 díly výborného seriálu od HBO, ale tak někde uprostřed sezóny. Chybí mi pointa, něco. Vyšumění děje je pro mě pointa problematická. Každopádně herecky i scenáristicky výborné. Hlavní postava je skvělá. Hudba je ovšem problematická taky. Do nejvypjatějších okamžiků jsou použity příliš profláklé klasické skladby (a do toho vůbec nejvypjatějšího použijí tu vůbec nejprofláklejší - "Albinioni" Adagio), za mě to nebylo dobré řešení, a původní hudba mi připadala, že ji nahrál někdo, kdo neumí hrát na piáno. Asi to byl záměr. Spousta nezodpovězených otázek, ale v době sledování je to i přes civilní tempo zábavné a snesl bych to i mnohem delší. I když možná ne tedy v kuse, ale jako ten seriál :-) (01.02.2017)