Poslední motýl

Karel Kachyňa natočil v Terezíně film s dětskou hrdinkou, přičemž v popředí stojí francouzský mim Antoine Moreau, který má v Terezíně zahrát divadlo. Doslova. Filmy z terezínského ghetta mě odjakživa přitahují. Snad je to tím, že Terezínem se i dnes můžete projít a lze si tam docela dobře představit, jaké to tam před lety muselo být. Za sebe bych Posledního motýla rozhodně doporučila a je škoda, že film nedávají v televizi častěji. (11.04.2018)

Silné téma a skvělá kamera, ale žel se k tomu podstatnému prokousáváme moc dlouho. Třeba začátek v Paříži mne moc nebavil, možná je to i tím, že vaudeville obecně nemusím, a myslím že i docela dlouho trvalo, než jsme se probojovali k hlavní postavě a jejímu dilematu. Ale i pak jsou jednotlivé motivy odhalovány tak nějak mimochodem, a někdy nevím, jestli je to účel, nebo spíše podcenění diváka. Samozřejmě mne poněkud dožralo i to, že jsem měl pravdu, když jsem prohlásil, že když Kachyňa, tak nahá prepubretální holčička, a ono fakt jo. Ale ve chvíli, kdy se konečně začne zkoušet hra, kdy Laufer promluví o tabákových lístcích, kdy se vysypávají do řeky krabice, kdy se objeví Sofiina volba, kdy se objeví dokonalá a působivá Perníková chaloupka, a hlavně kdy kameraman dokáže záběrem prázdného nástupiště vyvolat nepříjemné mrazení v zádech, tak bych filmu z fleku dal pět hvězdiček. Ale vzhledem k unylému a antidiváckému začátku a pár přešlapům v dramaturgii později žel nemůžu. (09.04.2018)

U nás téměř neznámý Kachyňův klenot z Terezína. Bez hromad mrtvol, zubožených těl a naturalistických scén je vykreslena tak "úžasně" zoufalá atmosféra beznaděje a nespravedlenosti, že bledne i Schindlerův seznam. Takhle to prostě umí jen Kachyňa. Finální představení pro zástupce Červeného kříže bylo hrozivě skvělé. (31.05.2014)

Sice scénář tohoto snímku je značně vykonstruovaný, ale k výjimečným filmům se film zařadil díky poetické kameře Jiřího Krejčíka ml. (v určitých momentech inspirované a parafrázující díla terezínských výtvarníků z doby ghetta), práci s hudební složkou (hebrejské a jidiš písně, které samozřejmě za 2. světové války v Terezíně nikdy nezazněly, zpívané Mišpachou, zvláště Avinu malkejnu při vysypávání popela z uren do Ohře je efektní, mrazivá je hudba k pantomině, nostalgická pak píseň interpretovaná Hanou Hegerovou a Jazzfonickým orchestrem - zpívala někdy Hegerová s Jazzfoniky naživo?) a několika krásným typicky kachyňovským poetickým sekvencím (chlapec letící z terezínského kostela, blázni tancující za zvuku flétny a zvláště nadějeplný a nostalgický černobílý epilog). Silně hodnotím laskavý cynismus dirigenta představovaného Freddie Jonesem (dabovaného Soběslavem Sejkem). (07.11.2007)

Početnější komparz jsem snad v “československém” filmu ještě neviděl. To je asi můj vůbec nejsilnější dojem. Jinak je to hodně zvláštní, složitý, protože naprosto atypický film o pobytu v koncentračním táboře. Karel Kachyňa byl ohromný tou odvahou nahlížet věci jinou optikou, než všichni ostatní. Ve Spielbergově koncentráku se dalo taky ledacos podniknout, ale židovskou kavárnou by divákům hlavy nepletl. Tak moc by v náš intelekt nevěřil- narozdíl od Karla Kachyni- ten se toho nebál. Pro někoho možná zmatečné, pro mě objevné. Zase jsem pro sebe díky filmu objevil kousek pestřejší historie. Filmu podle mne jinak ubližovala kombinace postsynchronů a dabingu, momenty bez dabingu nebo beze slov pro mě byly silnější. (26.11.2019)