Poslední motýl

Karel Kachyňa natočil v Terezíně film s dětskou hrdinkou, přičemž v popředí stojí francouzský mim Antoine Moreau, který má v Terezíně zahrát divadlo. Doslova. Filmy z terezínského ghetta mě odjakživa přitahují. Snad je to tím, že Terezínem se i dnes můžete projít a lze si tam docela dobře představit, jaké to tam před lety muselo být. Za sebe bych Posledního motýla rozhodně doporučila a je škoda, že film nedávají v televizi častěji. (11.04.2018)

Nikdy, opravdu nikdy v životě by mě nenapadlo, že uvidím Jitku Molavcovou v roli nacistky a že jí to uvěřím. Podobné filmy se asi nedají hodnotit nějak negativně. Možná proto, že prostě útočí na první signální, tedy emoční, byť třeba nezáměrně. Kachyňa navíc točit umí a ví, jak má vypadat slušný film i po té řemeslné stránce. Příběh sice možná trochu zavání kýčem a zbytečně hrocenými emocemi (což my dneska ovšem již asi nedokážeme posoudit, protože nemáme s čím srovnávat – myslím tím, jak to tehdy skutečně bylo), ale všichni se to snaží zakrýt. Co možná kulhá na příběhu, film nahrazuje hereckými výkony. A to mi hlavní hrdina vůbec neseděl. Ale ta malá holka je naprosto výborná, včetně ostatních (nejen dětských) rolí. Moreauovo pojetí Jeníčka a Mařenky grandiózní. Hrozně se mi na filmu líbilo, že neodpovídá na to, zda se Moreauovo úsilí setkalo s úspěchem. Protože o tomhle ten film vlastně není. Já tomu příběhu nemám co vytknout, ale i kdybych odhlédl od něj, mé hodnocení zůstává, protože to je dobrý film. (13.01.2013)

Děsivé válečné drama bez kapky krve. Svět krutosti zhrublý naivníma dětskýma očima. Kachyňa uměl dětský svět převést na filmové plátno. Zde ho promísil s naivitou umělce, francouzského mima. Byť se jedná o jedno z nejsilnějších dramat z II. světové války, rozhodně po něm nezůstane v mysli diváka hrůza a pocit pomíjivosti. Zůstává pocit odhodlání a obdiv k síle odvahy, která ví, že půjde do transportu, ale když tam musí jít, tak chce jít se ctí. (09.12.2012)

Scéna, která se mi nejvíce líbila a nejvéce ke mně "promluvila", byla tak, kde Courtenay hraje lidem, kteří musejí na transport, a na housle ho doprovází Kemr, to by scéna, kdy mi ukápla slzička a já pochopila, proč Poslední motýl... jinak zbytek filmu byl - sice se tohle označení moc nehotí - poklidný. V Terezíně jsem byla, takže jsem nějaká ta místa i poznávala (snad), vím, jak to tam chodilo, byli jsme o všem informováni. Tohle je pro jen takové dokreslení a to velmi povedené. (27.01.2009)

Sice scénář tohoto snímku je značně vykonstruovaný, ale k výjimečným filmům se film zařadil díky poetické kameře Jiřího Krejčíka ml. (v určitých momentech inspirované a parafrázující díla terezínských výtvarníků z doby ghetta), práci s hudební složkou (hebrejské a jidiš písně, které samozřejmě za 2. světové války v Terezíně nikdy nezazněly, zpívané Mišpachou, zvláště Avinu malkejnu při vysypávání popela z uren do Ohře je efektní, mrazivá je hudba k pantomině, nostalgická pak píseň interpretovaná Hanou Hegerovou a Jazzfonickým orchestrem - zpívala někdy Hegerová s Jazzfoniky naživo?) a několika krásným typicky kachyňovským poetickým sekvencím (chlapec letící z terezínského kostela, blázni tancující za zvuku flétny a zvláště nadějeplný a nostalgický černobílý epilog). Silně hodnotím laskavý cynismus dirigenta představovaného Freddie Jonesem (dabovaného Soběslavem Sejkem). (07.11.2007)