Pozor, vizita!

Spojenie Kachyňa - Hrušínský nemohlo dopadnúť inak, než vznikom ďalšieho skvelého filmu. A pritom by sa zdalo, že stiesnené priestory nemocničnej izby, v ktorej je nútený tráviť svoj život nebezpečný bacilonosič budú determinovať zaujímavosť a príťažlivosť snímku. Opak je pravdou. Práve tieto priestory v spojení s nedisciplinovaným, slobodu a voľnosť milujúcim pacientom vytvárajú potrebný dramatický rámec pre príbeh vtáka v klietke. Rozohrané ľudské osudy ďalších postáv filmu poskytujú množstvo námetov na úvahy o ľudskej dobrote, láske a solidarite, ale tiež o chamtivosti a sebeckosti. (02.11.2013)

Dnes vymírající druh filmu, bohužel . Tenhle další Skvělý počin Karla Kachyňi si pro sebe herecky "ukradl" Rudolf Hrušínský. Usmíval jsem se a to i přesto v jakém prostředí se film odehrává. Nakonec ,to není ani humor, ani slzičky co by měli vítězit jako pocit z tohoto filmu,ale naděje, že existuje obyčejný člověk . (04.08.2006)

Karel Kachyňa opět dokazuje, jak stačí málo ke štěští a dá se natočit dokonalý a lidský snímek. Tahle hořká a v podstatě dost smutná komedie je hereckým koncertem Rudolfa Hrušínského a Ludovíta Grešša (výtečně nadabovaný Otou Sklenčkou). Kamera Jana Čuříka přímo vtahuje do děje a občasný překrásný hudební motiv na foukací harmoniku od Luboše Fišera je jako by po srdci hladil samet. Jedinečný film, který nepostrádá touhu po svobodě, životě a lásce. Pane Kachyňa - smekám před Vámi! (02.11.2013)

Toľko ľudskosti a životnej pravdy dokáže v jednom filme predviesť asi iba Rudolf Hrušínský. Na pozadí komédie a naozaj podarených vtipov sa skrýva niekoľko ľudských drám, najväčšia ani nie u hlavnej postavy, ale jeho spolutrpiaceho pacienta. Motív slobody a neslobody určovanej nákazlivou diagnózou má u každého trochu inú formu a každý sa s ňou snaží vyrovnať svojsky, napríklad aj notorickými útekmi, alkoholom, záletmi alebo všadeprítomnými cigaretami. A že sa film nekončí definitívnym uzavretím žiadneho z príbehov, mu dáva šmrnc oveľa modernejšej tvorby. –––– Vy si rád šáhnete, dědku, že jo? –––– Dostaneš dřevěnou narkózu. Pic, šmik. –––– Tak co, bylo chňaps, draps? (04.05.2014)

Nemocniční pokoj u mě vyvolává cosi nepříjemného. A co teprve infekční oddělení, na kterém pacienti mají ve střevech baktérie a serou jak najatí. "Salmoneloza hovnoza", jak neodolatelně pronese ve filmu pan Hrušínský fatální větu, ve mně evokuje jen nutkavý pocit mít tenhle film za sebou. Zkrátka, já se z filmu neposral. Ovšem pozor, to neznamená, že ten film není kvalitně natočený a zahraný. Mistr Kachyna mě, coby diváka, zavřel na pokoj se starou českou hereckou školou, kterou výborně uvěřitelným způsobem reprezentuje zejména Rudolf Hrušínský. Herci okolo něj mu zdařile sekundují, po stránce herecké nemám námitek. Jenže film by to neměl být jen o hereckém výkonu, popřípadě výkonech jednotlivce či více herců, ale měl by také bavit, strhnout. Obyčejný lidský příběh o obyčejné infekční, a dodávám hnusné nemoci, je však plochý, a výrazově málo průrazný. Nedovedu si například film představit bez Hrušínského. Když si odmyslím jeho figuru, je film plný epizodních charakterů, a o to víc vyjde na zřetel jeho málo barvitý příběh. Řemeslně zdatný režisér divákovi nedopřeje, aby si od vůně lizolu a nemocničních halen, tak nějak odpočinul, a jen v jedné restaurační sekvenci, opustíme brány nemocničního zařízení. Film má naštěstí dobře napsané dialogy, a s nimi ten statický ráz příběhu nějakým způsobem plyne. Plyne, ale nepádí kupředu sám, nýbrž ho posouvají herci. Kachyna nikdy neměl cit pro tempo svých filmů. Tento jeho film je zářným příkladem roztahaného filmu, možná nejzdlouhavějšího z jeho režijní filmografie. Práce s herci je až téměř obdivuhodná, jak i z nevelkých rolí dokázal režisér vykřesat něco, co už v soudobé kinematografii delší dobu chybí a chybět bude. Na příběhy obyčejného lidství, na ty byl mistr Kachyna kadet, tentokrát se však zdržel v nemocnici až nezdravě dlouho. Pocit, že ležím na lůžku a chce se mně opakovaně srát se dostavil, a to prosím pěkně, nejsem pesimista, ale zkrátka a dobře, jak jsem tak ležel na tom lůžku a volal "sestři, sestři", tak jsem nevolal jen tak nadarmo. hovno jsem měl v zatáčce, ale co hovno, byl to jenom bublající sajrajt se zvukem připomínající závody Moto GP, ta píča jedna sestřička, mně nepodala bažanta a já byl nucen to pustit pod sebe. No a tak nemám nejlepší vzpomínky na infekční oddělení, kde mně zjistili i další choroby, které doposud nebyly objeveny a vědci je za pomoci mých vzorků bedlivě zkoumají. A musím vám říct, že jsem se styděl, jak jsem se posral. Ta sestřička byla hodně sexy. Uklízela to v rukavicích a smrad to byl, jak když otevřou rigol s hajzlem plným hoven, co nasral otylý člověk za 50 let. Tu sestřičku jsem pak za rok potkal v tramvaji. Hned mě poznala a na celou tramvaj spustila: "Jééé, zdar, to jsi ty, co jsi se před rokem na infekčním posral." No a z ostudy jsem měl vlněnou šálu. Mé hodnocení: 40% (13.12.2014)