Práče

Vlastně by mělo stačit napsat „tak zvané Práče je Kachyňův film o přechodu Dukly“. Ale znáte mě, takže: Mistrovský příklad filmu pro dítě i dospělého. Poprvé viděno na školním promítání v kině, podruhé po asi 35 letech na kompu. Dobový propagační étos dítěte – „pionýra“ jako budoucího obránce vlasti, řízlý zde směsí dojemnosti a úsměvnosti, je ve vzorové postavě malého „práčete“ (a v chování dospělých vojáků vůči němu) očividný a spolu se svým dějovým vrcholem v odhalení špiónů i se svým přímým protikladem v náhlé expozici ulejváckého postoje nadporučíkova téměř protivně agitační, jsem však nucen konstatovat, že po 60 letech od vzniku tato stránka Kachyňovu filmu neškodí, nejen díky ztrátě dobového referenčního kontextu. Byť spočívá v plakátových klišé, je zvládnuta – zejména v gestech jak dospělých, tak i dětského hrdiny – v obdivuhodném spojení užitkově žánrové přesnosti a zřetelnosti a uměnné brilantnosti a jemnosti (vedle toho srov. např. též, jak dnes takřka neznámý Těšík pronáší v okrajové roli vojenského krejčího po typické zkoušce na šití své půvabné krejčovské „hotovo, děkuju“). A potom a právě: Kachyňa a Illík! Práče je totiž nečekaně krásný film (dojem z formálně silného začátku bohužel oslabují úvodní titulky, po nichž teprve následuje). Nadto pěkně např. využívá detailů a sotva se některý dialog sveze do plakátové proklamačky, je ukončen silnou zámlkou. A konečně ten ještě překvapivější dojem z hlavní postavy: Jakékoli silné momentální hnutí mysli a především ta mlčky projevovaná hraje kluk neuvěřitelně (totiž neuvěřitelně, že to hraje!), což neutralizuje jednak od očekávatelné reality odtrženou účelovou vycucanost onoho dětského válečného dobrodružství, jednak podobně nemožné klukovo vojácké panákování. Jenže taky s tím svým „nemožným panákováním“ (ale i se svou počáteční psychologickou zajímavostí) je tato postava více než subjektem vlastního příběhu průvodcem jednotlivými fázemi filmu: chlapcova sveřepá (ano: u dítěte, které právě prožilo koncentrák, sotva představitelná) touha a snaha být hned teď vojákem právě díky těm spektakulárně vojáckým způsobům od začátku slouží jako konfrontace pro dospělé postavy – polní prádelníky, kteří se přímých bojů účastnit nemohou (a tudíž nemusejí). To pod prvoplánovým povrchem působí velice silně. Na druhé straně je ale divák s mnohým konfrontován právě prostřednictvím některých Františkových prožitků (obzvláště v situacích, kdy z různých důvodů pláče, což je ostatně vždy silný moment právě na pozadí oné chlapcovy zarputilé bojechtivosti a okázalé tvrdosti). Od chvíle, kdy se na scéně objeví Marijka se svou krávou, nabývá film nové, téměř halucinační a zároveň silně alegorické dimenze. První scéna v lese působí svou situací i rozhovorem obou dětí až dadaisticky absurdně, mnohé následující scény (právě díky Marijčině přítomnosti) pak jako podivný sen. Ten film má v sobě nesmírně mnoho. Je to ale „něčí“ sen, ukončitelný probuzením? Ty to nereflektuješ, ale je ti devět let, tvá rodina je zahubena, účastníš se války s hroutící se říší zhouby, na dostřel míru a návratu kam? Snová dimenze přichází s Marijkou vlastně nutně, vždyť dívka a kráva přišly z vlasti nevědomky přes „frontu“, o níž zde víme z doslechu a z dostřelu, v jejímž těsném zápolí postavy filmu bytují, dva kroky od ukrutných krvavých bojů o Duklu, o hranici Československa. Tak toto je Kachyňův film o přechodu Dukly! Nastojte: Jen dvakrát se objevilo to divné znamení hvězdy se srpem a kladivem: na začátku prakticky neznatelně na čepici vojáka odnášejícího chlapce z tábora smrti a pak tumáš: zřetelně na čepici nepřátelského špióna. Někde blízko jsou spojenci „Rusové“, leč slova jako „rudá“ či „sovětský“ nikdy nezazněla. Nejsou, nedávají se. Doporučuju hodnotit čtyřmi hvězdami, ale sám musím dát pět. „A načo že ti vytlačili to číslo?“ „Aby se v nás vyznali“. (06.12.2020) (méně) (více)