Směšný pán

„Musíte se usmívat, budete v novinách.“ - „Už jsem byl.“ Navzdory názvu nejde o nic směšného. Pominu-li úsměvné odhalování „klukovin“ pacienta, je to velmi smutný a dojemný film. Zlomený, osamělý a nešťastný muž se začne upínat k tomu poslednímu, co ho ještě zaujme; dívce, která na střeše vypouští holuby. Unavený životem, léčbou a prostředím nemocnice, napne všechny své myšlenky a síly k neznámé, která náhle zmizí. Okolím považovaný za blázna, vytrvává v hledání příčiny. Kde mu nestačí chatrné tělo, zaskočí bystrá mysl. A zatímco v úvodu ho spíš soucitně litujete, později mu (i díky excelentnímu výkonu jeho představitele) maximálně fandíte až do samotného konce...s bohužel naprosto zbytečným vysvětlovacím dovětkem, který výsledný dojem dost kazí. Za mě to každopádně budou silné 4*, moc hezký film. „Ještě jste neposlal ani jednu čumkartu, nemám vám jich pár koupit? No aby se přijeli mrknout, že jste neumřel.“ - „Kdo má přijet?“ - „Kdo…já nevim kdo, to vy musíte vědět kdo.“ - „Kvůli mně by mohli poštu zrušit.“ (05.04.2017)

Film, který mě uchvátil. Pokud ho dokážete docenit, zůstane v paměti a vyvolává i zpětně pozitivní dozvuky v myšlenkách. Má výtečnou nemocniční atmosféru, melancholickou, posmutnělou, což doplňuje nádherná osobitá poetika a hudba. Vůle žít, překonávat problémy, hledat naději... úžasné a nejednoznačné prolínání snů a reality, kde si s námi režisér hraje, potřebujete hlavně vlastní fantazii... a tady se ukazuje, jaký byl Karel Kachyňa filmařský génius! Úchvatné filmové rozuzlení... 90 % (03.11.2017)

Dojemný příběh o konci života na mě silně zapůsobil především díky fantastickému výkonu Vladimíra Šmerala, charizmatu Jiřího Adamíry a taky atmosféře Starého města 60. let, viditelné zvláště v závěru filmu. Užila jsem si ty záběry fasád a ozdob historických domů, podbarvené nádhernou Liškovou hudbou. Všechny tyto součásti Kachyňova a Procházkova dramatu postupně utvořily dokonalý celek, který mě opravdu vzal za srdce. (15.01.2016)

Hledám dům holubí a dívku tančící v roztřesené harmonii na vyvýšeném podlaží. Kudy do dveří, do vchodu domu se zelenou kopulí? Jen pro ty, kteří oči nezavírají, rozhlížet se dál, nejen po své špičce nosu, chtějí. Životně důležité skutečnosti naslouchají, zdánlivě nepatrné maličkosti nemíjejí. Vzdálený most blízkostí mysli překračují. (04.11.2015)

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle dílo není hodné obdivu. Přitom ze začátku se mi to líbilo, mělo to myšlenku i atmosféru. To se ale po 30 minutách vyčerpá, a do cíle se už jen - lapajíc po vzduchu - doplazí. A o hudbě mi radši ani nemluvte: obyčejně Zdeňka Lišku můžu, ale tady to byla kakofonie a ještě jí bylo až moc. A čeho je moc, toho je příliš. A všeho moc škodí. Takže ten komentář už ukončím. (Když už nemám co dodat.) No ne? No jo. Takže tak. Přece to nebudu natahovat. To by bylo směšný. (12.06.2010)