Ucho

Zastávam názor, že "Ucho" je najlepší film českého režiséra Karla Kachyňu. Tiesnivá atmosféra strachu a neistoty sa stupňuje s každou minútou. Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová po celý čas predvádzajú obdivuhodné herecké výkony. Každý kto s nostalgiou spomína na staré časy, kedy vládla nášmu spoločnému štátu tvrdá ruka Komunistickej Strany Československa (KSČ), by si mal realitu tej doby pripomenúť hoci i týmto snímkom z roku 1970. Zvrátenosť chorého, totalitného režimu je tu zachytená vo forme kvalitného psychologicko paranoidného thrilleru. ***** (07.07.2016)

Brilantně propracovaná atmosféra strachu. Na člověka dolehnou stalinistické praktiky, kdy si nikdo nemůže být ničím jist. Není to žádná sranda být náměstkem soudruha ministra. A Radek Brzobohatý i jeho tehdejší žena Jiřina Bohdalová zaslouží pochvalu, za ztvárnění svých postav, i když tehdejší režim (by) je jistě moc nepochválil. Ucho je všude, tak bacha co si povídáte! Nebo šup s Váma do trezoru! Na dvacet let! Nepodmíněně! (10.05.2009)

Hodnotim po tretim zhlednuti. Ano genialni, vyzrala filmarina ktera obstoji v kazde dobe. Scenar jako briliant. A aby ne. Jeho autor realie ve filmu popisovane dobre znal. Moralni a intelektualni profil jedotlivych funkcionaru mohl odvodit dobre primo z prvni ruky. Bizarni je, ze byl odposlochavan pravdepodbne uz a dlouho po te co se podilel na tomto filmu. Jinak herecky, obrazove, ... absolutni spicka. (25.05.2008)

(1001) Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu). Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu. A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥ (29.04.2017)

Rok 1969. Při výročí invaze střílejí do lidí čeští milicionáři. Dubček spolupodepisuje pendrekový zákon. A přitom se točí takové filmy jako Ucho. Propast mezi vládci a ovládanými nikdy za celou éru socialismu nebyla hlubší. Bohužel ji soudruzi dokázali velmi záhy zacelit, o čemž svědčí i další herecké osudy např. Brzobohatého. (04.03.2011)