Ucho

Jan Procházka byl snad nejtalentovanějším scénáristou, jaký se v našich končinách kdy objevil. Na malém prostoru dokázal vystavit dusnou atmosféru, kde čím je film blíže konci, tím nabývá na intenzitě (při umývací scéně se snad ani dýchat nedá). Každá věta a každé slovo má svůj účel, svojí podstatu a je neodvolatelnou součástí příběhu. Karel Kachyňa svým bezpochyby nejuznávanějším snímkem dal prostor k velké herecké exhibici Jiřině Bohdalové a Radoslavu Brzobohatému. Díky jejich přesvědčivosti a nepřehlédnutelné vzájemné chemii nám z toho vychází mistrovský psychothriller a snad ta nejnemilosrdnější obžaloba systému. Systému ve kterém žijeme a jsme všichni jeho oběťmi. 100%. (19.12.2008)

Oceňuji obrovskou odvahu režiséra, scénáristy, všech herců i vlastně všech autorů filmu. V roce 1970, kdy většina Čechů klopila hlavy pod tlakem normalizace, natočil Kachyňa úžasný film o jedné noci náměstka ministra a jeho ženy, kteří se vrátí pozdě večer domů po večírku se stranickými a státními špičkami. Doma je čeká jen tma, hluchý telefon, všudypřítomné odposlechy a tajná policie všude kolem domu. Film plný strachu ze zatčení, překypujících emocí a frustrace z nerovného manželství je hereckým koncertem pro živočišnou Jiřinu Bohdalovou a chladného Radka Brzobohatého... Podobně odvážně už snad jen Alexandr Solženicyn napsal v roce 1962 svou novelu z pracovního tábora - Jeden den Ivana Děnisoviče. Ukázka: http://www.sms.cz/film/ucho/ukazka (17.02.2009)

Ucho vás slyší... Všemocná a Soudružská Strana nad vámi bdí ve dne v noci. Nejde jen o nepřítele a zarytého odpůrce našeho "lidově demokratického" zřízení, ale také o ty, kteří nám ten socialismus pomáhají budovat. Ucho ukazuje 50. léta minulého století v plné nahotě. Karel Kachyňa použil pouze minimalistické prostředky (černobílá kamera, osvětlení v podobě svíček, minimalistická hudba) a natočil regulérní horor, s o to hrůznější skutečností, že tyhle věci se opravdu děly. Snímek funguje i dnes naprosto dokonale. Napětí, hrůza a strach. Film, u kterého se bojím. Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý jsou zde na vrcholu své herecké kariéry. (21.08.2011)

Obraz socialismu. Více nebo méně všichni žili v uzavřených skořápkách, více nebo méně je pořád něco ne zcela pojmenovatelného ohrožovalo a více nebo méně všichni měli pořád strach. Od autorů to v dané době byla neuvěřitelná statečnost se do tohoto filmu pustit. Nevznikal v roce 1967 nebo 1968, ale 1969, kdy už bylo jasné, že se pravděpodobně nikdy promítat nebude. Točili ho s entuziasmem, z vnitřní potřeby, že by se to mělo udělat, i když se s tím nedostanou ani do kina, natož pak na nějaký festival. (04.01.2006)

Všechny žerty stranou. Je sice sympatické, že dodnes Bohdalová dokáže smeknout před Procházkou, ale skutečně měl jediný film takovou cenu, aby kvůli němu zahodila celou svou předešlou kariéru? Ucho se záhy stalo důvodem pro to, aby její pestré snažení ve filmu (již od roku 1937) s nemalými výsledky, vzalo velice rychle za své a ona se proměnila ve stereotypní stálici televizní obrazovky. Později se sice pokusila vrátit na velké plátno, ale to minimum z let 90. nemůže nikdy zacelit promarněnost dvou dekád, ve kterých mohla plně zúročit své zralé herectví. Štěstí v neštěstí měl pak samozřejmě Brzobohatý i Kachyňa, kteří pokračovali mnohem plynuleji... (07.04.2011)