Už zase skáču přes kaluže

Tak tento film mozna navzdy zustane jednim z nejlepsich detskych filmu u nas natocenych. Stastna ruka pana rezisera, ze si vybral tak vyborne mlade herce, kteri se mu odvdecili naprosto verohodnymi vykony (mam tim namysli samozrejme hlavne Vladimira Dlouheho), ale ani dospeli herci nezustavaji pozadu. (25.07.2002)

Škoda první poloviny, která je hrooozně dlouhá a dobu trvá, než se něco začne dít. Zato po neštěstném onemocnění hlavního hrdiny se začnou dít věci. Dlouhý začne mluvit, herci hrát a Kachyňa režírovat. Nemocnice není můj vytoužený plac, ale kdyby o mě takhle pečovala mladá Jana Švandová, tak bych tam chtěl zůstat co nejdýl. (21.12.2011)

Osudové setkání. I tak bychom mohli pojmenovat umělecké a životní protnutí režiséra Karla Kachyni s tehdy dvanáctiletým Vladimírem Dlouhým, jehož dětsky civilní pojetí titulní role předznamenalo mnohé z jeho pozdějších vrcholných kreací na divadle a ve filmu. Přenesení Marshallova románu do ryze českého prostředí c. a k. monarchie posledního desetiletí vlastně připomíná, že nezáleží ani tak na zemi, ale především na lidech, jejichž životní osudy zůstávají kdykoli a kdekoli stejné i se svými bolestmi a radostmi, jež právě prožívají. Hrdinou jímavého příběhu se stává tehdy neléčitelnou obrnou stižený chlapec, v hloubi duše však neuvěřitelně odhodlaný jít za svým životním snem bez ohledu na osudem vyřčený handicap. A protože je po tátovi chlap jaksepatří, nevzdává se, i kdyby to měl být sen z kategorie nesplnitelných: chce hledět osudu do tváře ze hřbetu koně a v jeho sedle zdolat kaluže před rodnou chalupou, jež jsou pro něj přímo zdolanými oceány. Neokázale statečný, umanutý i naivně upřímný vypravěč s berlemi, toužící zvítězit nad svou nemocí pak jakoby předznamenal skutečný osobní boj jeho hereckého představitele a stejně jako malému chlapci, i Dlouhému nescházela odvaha a odhodlání. Bohužel, jak se říká: život je sviňa. V tomto případě to platí dvojnásob. (13.11.2010)

Maminko, kdo to tady tak uhání na tom koni? To je přece náš chlapec. Krásný příběh Alana Marshala, kterého se ujal (a já jsem za to strašně ráda) Karel Kachyňa. Marshalova kniha je natolik vděčným dílem, že by se mi dost možná líbilo i zpracování nějakým cizím režisérem, ale Kachyňovo pojetí ve mně probouzí ten nepopsatelně milý pocit, který vyvolá jedině dobře odvedená česká práce. (21.04.2011)

Slzy dojetí jsou zdravé slzy. Koňařské filmy nejsou to, co bych vyhledával, ale tahle Kachyňova klasika, byť mnohokrát obehraná, mě nakonec k slzám na pár místech dojme. Nejde ovšem o koně, jde o lidskou houževnatost, optimismus i v těch nejtěžších chvílích, kdy jiní propadnou panice a pesimismu. Velice lidské jsou třeba scény v nemocnici a pak ovšem to vyvrcholení, kdy se malý Adam konečně dostane k rajtování. Mnohem lepší a romantičtější než Marshallova předloha, kterou těké někde doma mám zasunutou v knihovničce. Velká role koňáka Hlušičky a Vladimíra Šmerala, aniž bych opomněl nebohého Vláďu Dlouhého. (17.09.2017)