Už zase skáču přes kaluže

Bylo by to pěkné. Oceňuji zejména zajímavé herecké výkony a nečasté ztvárnění závažného dětského onemocnění. Co mě však vyloženě rušilo, byly ty mažoretky v mužském podání a monotematická hudba s nimi spojená a různé důrazy tu na detail, tu na monolog vypravěče, jež tříštily celou kompozici. Celou dobu jsem si ale říkala, koho mi ten chlapec připomíná a pak mi došlo, který herec z něj vyrostl. Ať odpočívá v pokoji. (06.02.2018)

♪''...taken my arms, taken my legs, taken my soul...''♪ (pardon, ale na skladbu One jsem si v souvislosti s tímhle filmem tak nějak vzpomněl). Moc krásný český film, který vlastně dokáže i rozplakat, což je u českých rodinných filmů téměř nezvykem. Tedy, zaboha si nemohu vzpomenout na jediný český rodinný film, co by mě dojal k nějakým těm slzám. Což tedy zde se taky nestalo, ale nebyl jsem daleko od toho. od začátku se zde přemýšlí nad každým záběrem, protože vše tady posouvá psychiku mladého Adama na vyšší úroveň... což skvěle předpřipraví půdu pro následná dojetí diváka. Mladý Vladimír Dlouhý předvedl excelentní výkon, ze kterého by se mohl lecco přiučit i někteří současní herci. Následná nehoda ve filmu funguje opravdu skvěle, člověka dokáže skvěle rozněžnit. Scény v nemocnici fungují kupříkladu dokonale. Moc krásný film. A sestry Adama jsou strašný MPCíčka :-)  ,,Proč brečíš mami, vždyť já se přeci uzdravím. A zase budu skákat přes třeba takovýhle kaluže.'' (10.12.2022)

Více než příběh samotný mě zaujala práce kameramana a střihače - noblesní záběry, které povýšily tento snímek nad hranice dětského žánru. Prostředí vyprávění je zachyceno vskutku nádherně, dlouhé záběry střídají tempické sekvence, v nichž vynikne naléhavost a chlapcova touha. A perlička - Vladimír Dlouhý měl už v dětství svůj nezaměnitelný úsměv :) (18.11.2014)

Už dlouho jsem zde neudělil desítku. Je obtížné porovnávat mezi sebou filmy různých žánrů. Říci, že ten či onen je lepší, než ten druhý. Když třeba jeden snímek je akční bláznivá komedie, druhý horror a třetí poetické drama. Snímkek Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže podle Marshallova námětu patří k filmům poetickým, kterým nechybí i něžný a laskavý humor. Tomuto filmu rád tu desítku udělím. Zaslouží si to za to jak je lidský, jakou má petiku i humor. Zaslouží si ji za to jakou má výpravu. Daly by se mu vytknout některé detaily, které jsou trochu nelogické, ale ve filmu samotném i příběhu se to ztratí. (16.03.2007)

Osudové setkání. I tak bychom mohli pojmenovat umělecké a životní protnutí režiséra Karla Kachyni s tehdy dvanáctiletým Vladimírem Dlouhým, jehož dětsky civilní pojetí titulní role předznamenalo mnohé z jeho pozdějších vrcholných kreací na divadle a ve filmu. Přenesení Marshallova románu do ryze českého prostředí c. a k. monarchie posledního desetiletí vlastně připomíná, že nezáleží ani tak na zemi, ale především na lidech, jejichž životní osudy zůstávají kdykoli a kdekoli stejné i se svými bolestmi a radostmi, jež právě prožívají. Hrdinou jímavého příběhu se stává tehdy neléčitelnou obrnou stižený chlapec, v hloubi duše však neuvěřitelně odhodlaný jít za svým životním snem bez ohledu na osudem vyřčený handicap. A protože je po tátovi chlap jaksepatří, nevzdává se, i kdyby to měl být sen z kategorie nesplnitelných: chce hledět osudu do tváře ze hřbetu koně a v jeho sedle zdolat kaluže před rodnou chalupou, jež jsou pro něj přímo zdolanými oceány. Neokázale statečný, umanutý i naivně upřímný vypravěč s berlemi, toužící zvítězit nad svou nemocí pak jakoby předznamenal skutečný osobní boj jeho hereckého představitele a stejně jako malému chlapci, i Dlouhému nescházela odvaha a odhodlání. Bohužel, jak se říká: život je sviňa. V tomto případě to platí dvojnásob. (13.11.2010)