Zlatí úhoři

Ve skutecnosti hodne tvrdej a smutnej film. O puvabnou cast se (krome poeticke rezie Kachyni) zasluhuje i pritomnost Slavky H. a Elisky B. (kterou jsem na prvni chvili vubec nepoznal :-)) Mnohokrat videno za ty roky, a vzdy mi to prislo (asi celkem logicky :-) ) velmi podobne jako Smrt krasnych srncu... (26.03.2013)

Nádherné poetické zpracování podtrhuje celkovou upřímnost tohoto silného naturalistického snímku Karla Kachyni. Inspirace tvorbou Oty Pavla je sice cítit, ale pro mne je to málo. Námět je velice silný, ovšem né již tak originální, je bohužel celkem otřelý a to je škoda. Právě díky tomu je na mne snímek natur až moc a chybí postupná gradace. Přes všechny kvality tohoto díla jsem cítil až moc velkou celkovou rozplyzlost.To ovšem asi patří ke Kachyňovi. Můj vkus to úplně přesně však není. (30.04.2012)

Nikdy mi rybárčenie neprirástlo k srdcu, považoval som to viacmenej za nudu, aj keď v peknom prostredí. A podobne takýto pocit som mal aj z tohoto rodinne ladeného snímku. Až na pár drobných momentov (napr. vrazenie nožíku do hlavy živej ryby) a príjemného riečneho prostredia ma nezaujal. Príbeh je viacmenej o rybárčení a či sú to pstruhy, kapre alebo úhory, je to úplne jedno. Áno, odohráva sa to počas vojny, ale tesáky tejto vojny sú tupé a cvakajú iba sporadicky. Napriek účasti Hrušínského iba priemer. (11.06.2020)

...A čím se přikryje tatínek? Ten? Ustele si pod hvězdama a přikryje se měsícem... Už jsem tenhle film samozřejmě kdysi viděl ale pár dní nazpět běžel v bedně tak jsem si řekl, že ho tady ani nemám ohodnocenej tak jsem si dal repete. Co k tomu dodat, že je to dobrej film jsem věděl a opětovný shlédnutí mi to jen potvrdilo. Řekl bych, že mi tenhle film sedl ještě víc než kdysi. (08.04.2023)

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)