Matrix Resurrections

Po všech těch letech se vracet zpět do Matrixu. Sen, který se zdál po závěru Matrix Revolutions mnoho let stejně bláhový jako svého času hraný návrat do světa předaleké galaxie Star Wars. Od závěru kultovní trilogie uteklo již téměř 20 let. Režiséři původního filmu Larry a Andy Wachowští za tu dobu prodělali změnu pohlaví, jejich další filmy Speed Racer, Atlas mraků či Jupiter Vychází se ovšem popularitě Matrixu nevyrovnali. Lana a Lilly později nabídky od studia Warner Bros. ohledně návratu do světa Matrixu pravidelně odmítali. Vše je ovšem ve finále jinak a k Matrixu 4 s podtitulem Resurrections se vrátila alespoň jedna ze sester Lana. Ta se dle svých slov nemohla vyrovnat s odchodem rodičů a tak v zármutku alespoň vymyslela zápletku o tom, jak se Neo a Trinity vrátili zpět mezi živé a k návratu do světa Matrixu tedy nakonec svolila. Její sestra Lilly sice poté  dala přednost seriálu Work in Progress, scénáře k Matrix Resurrections se ovšem kromě Lany chopili také David Mitchchell a Aleksandar Hermon, kteří s Wachowskou již spolupracovali na seriálu Sense8. Už tehdy bylo jasné, že se v rámci čtvrtého Matrixu do stejné řeky nevstoupí. Nikdo ovšem nemohl čekat, jak moc velký odklon nás ve finále čeká. A že vznikne rozhodne velmi speciální blockbuster. Zvěsti o tom, že Matrix Resurrections rozdělí diváky jsou rozhodně pravdivé. Jde totiž o velmi zvláštní film, který předchází pověst naprosté meta záležitosti. Zpočátku to přitom působí, že se Lana Wachowski vydá směrem takové sedmé epizody Star Wars a bude především odkazovat na známé scény a reflektovat je. Jenomže pak dojde k zásadnímu odhalení, které ukáže, že Wachowski nabídku na film přijala proto, aby si zároveň mohla utahovat z klišé o současném fungování Hollywoodu, dojení slavných značek a o tom, že originální nápady jsou možné mrtvé. Ta nostalgie tam přitom pořád je, spíše než snaha o emocionální dojetí je ve filmu cítit i snaha dělat si srandu z oné nostalgie. Matrix Resurrections je prostě odvážný a především speciální film. Ve všem dobrém i špatném toho významu. Spousta věcí, především poté v návaznosti na původní trilogii vlastně v rámci scénáře nedává naprostý smysl. V jistých momentech dokonce Matrix Resurrections působí jako fanfikce. Fanfikce fanouška, který se odmítl smířit s osudy Nea, Trinity či Smitha a řekl si, že je ve svém pokračování přivede zpět k životu. Bez detailního spoilerování se vlastně cokoliv rozebírá těžko, bez spoilerů se dá ovšem říct, Wachowski v jistých ohledech i dost možná porušuje pravidla, která se svou sestrou před dvěma dekády stavěla. A celé to vlastně ve finále shazuje osudovost celého Matrix Revolutions. Wachowski se v tomhle ohledu utrhla ze řetězu. Opět rozšiřuje mytologii, představuje pochopitelně nové postavy a též se vizuálním pojetím zcela odklonila od původní trilogie Matrix. Dává to smysl, už po finále Revolutions a restartu Matrixu přišel Matrix o svůj zelený filtr. V součtu ovšem nejde pouze o absenci zeleného filtru, ale také o to, že Matrix vlastně v součtu přichází o vše, co ho kdysi dělalo Matrixem. Vracet legendární filmový ikony do světla reflektorů není lehká disciplína a Matrix Resurrections to jen potvrzuje. Nejhorší je ovšem to, že z celého uchopení Wachowské není úplně cítit pocit někoho, kdo rád ten známý svět a postavy oprašuje. Její tvůrčí motivace možná skutečně spočívá především v satiře na současný Hollywood. Háček ovšem spočívá, že onou satirou je Matrix Resurrections především v první polovině, v té druhé se definitivně vrátí do ryzích blockbusterových vod, představuje svět Matrixu dekády po závěru Revolutions a vlastně pokračování směřuje směrem, který by možná uvítalo, co nejvíce fanoušků. Jenomže je tu pořád mnoho ale. K Matrixu Resurrections se bohužel nevrátil Yuen Woo-ping, strůjce choreografie bojových scén v původní trilogii Matrix a několika ikonických akčních momentů, které celou sérii dokázali definovat a dodnes dokážou čelisti donutit k pádu. Matrix Resurrections postrádá jedinou uspokojivou akční sekvenci, nejvýrazněji tím trpí finále. Vlastně i střih akčních scén působí docela nepřehledně. Po vzpomínce na spousty těch skvělých akčních momentů tohle vyloženě zamrzí. Matrix Resurrections v součtu skutečně pracuje s divokou zápletkou, která se pořád snaží být částečně meta, zvláštním způsobem používá archivní záběry z původní trilogie (opravdu až příliš) a v součtu skutečně zabíjí onu osudovost původní trilogie. Další komplikovaně uchopenou věcí jsou herecké výkony. I ty herecké výkony totiž v jistých momentech působí na hraně parodie, kdy je ovšem možné, že i tohle je součástí hry. Otázky nad tím, zda Matrix Resurrections brát vážně či nikoliv se tím akorát prohlubují a udělat si v tom pořádek je v průběhu obtížnější a obtížnější. Zvláště, když to ve srovnávání první a druhé poloviny působí, že to dost možná neví ani Lana Wachowski sama. Wachowski nedokáže představit nové oslňující postavy, i Jessica Henwick jako zastupitelka nové generace v součtu působí dosti nevýrazně, především proto, že Wachowski pořád preferuje starou gardu. Ať už se starými či novými tvářemi. Staré postavy se vrací a někdy zůstává rozum stát. Jako nad tím, co se tady proboha děje se Smithem. Problém přitom není v tom, že by náhrada za Hugha Weavinga v roli Smitha Jonathan Groff nepředváděla slušný výkon. Problém je v tom, že po uzavření Smithova osudu v Revolutions je tohle tak trochu studená sprcha, kdy se Smith chová tak trochu jinak než minule a v součtu vlastně jeho přítomnost působí tak trochu podivně. O návratu Lamberta Wilsona v roli Merovingiana je poté rovnou škoda mluvit a divákovi nezbyde nic víc než prosté WTF. K proti typu obsazenému Neilu Patrickovi Harrisovi se poté jen sluší dodat, že by Harris již nikdy neměl hrát vážně míněné záporáky. V tomhle ohledu je ovšem skutečně načrtnutá zajímavá hra s divákem. Už v onom meta odkazování na Hollywood zazní, že Matrix 4 musí být šílenější a za pochodu servírovat WTF momenty. Matrix Resurrections tak předpovídá vývoj sama sebe, skutečně sází WTF za WTF. Ať už částečným návratem Morphea do hry, vysvětlením existence Nea a Trinity či vysvětlení toho, o co se tentokrát hraje.Původní trojice filmů Matrix přitom též byla v mnoha ohledech absurdně střelená a přitom zvládla servírovat funkční filozofické myšlenky, celé ovšem jako by to v rámci Resurrections fungovalo o poznání méně. Je to skutečně střelené, zároveň to pořád servíruje myšlenky nad smyslem existence. Postava Thomase Andersona si v tomto filmu vyloženě prochází krizí středního věku, romantická linka Nea a Trinity poté skutečně dokáže alespoň něco vzbudit. Velkou roli tu sice hraje ona nostalgie, setkání Mesiáše a jeho vyvolené ovšem přeci jen po letech pošimrá na duši. V Matrix Resurrections se vlastně nakonec o moc nehraje a pořád působí zbytečně. S klidným srdcem ho tudíž člověk může ignorovat a maraton Matrix série končit u Matrix Revolutions. Případný zájemce si bude moci maraton prodloužit právě o Resurrections, právě ten ovšem shazuje onu významnost události celé původní trilogie. A Matrix Resurrections tak ve finále půjde ocenit jenom jako specifický blockbuster, který si jde po své vlastní ose. Zda je to dobře či špatně je poté otázka na dlouhou debatu. Matrix Resurrections rozhodně není obyčejné pokračování. V rámci hollywoodské produkce patří velmi pravděpodobně mezi ty nejspecifičtější za hodně dlouhou dobu. Sledovat návrat do světa Matrixu ovšem působí stejným dojmem jako vidět ženu, kterou člověk neskutečně miluje, současně jí ovšem uspokojuje jiný muž a její sledování tak působí hořkosladce. Ano, tak trochu zvláštní přirovnání, ovšem naplno všeříkající. Kdo na Matrix Resurrections vyrazí jako na velkolepý návrat původního Matrixu prohrál předem. Měl by spíše očekávat specifický návrat do známého světa, který nebude pro každého, v jistých ohledech ho ovšem rozhodně bude muset ocenit každý. I proto, že podobný film nejspíš jen tak znova nevznikne. Jak bych ovšem osobně u původní trilogie neváhal se spolknutím červené pilulky, tady bych mezi červenou a modrou váhal velmi dlouho. Ten film se mnou ovšem něco rozhodně emocionálně udělal. Už ho v životě nechci vidět, rozhodně ovšem toho, že jsem ho viděl nelituju..... (21.12.2021) (méně) (více)

Čtvrtý "Matrix" přichází s ambicí ukázat, co se od zdánlivě posledního Neova vydechnutí událo ve všech světech, tedy ne jen těch filmových uvnitř "Matrixů" a v Matrixu, ale také těch filmařských i diváckých vně. Jenže mnohem podnětnější než to, co nový film doslovně předkládá v konkrétních dialozích a scénách, se ukazuje to, co zpřítomňuje mimoděk. Hodně se vyzdvihuje, jak si Lana s předjímanou absolutní tvůrčí kontrolou dovolila drzý vtípek na úkor Hollywoodu a jeho soudobých trendů a honby za diváckým komfortem. Navzdory všemu ovšem "Matrix Resurrections" nepředstavuje zvěstovanou anomálii, ale nakonec zůstává do značné míry jen dalším projevem systému. Největším výrazem tvůrčí svobody v rámci matrixové franšízy zůstává jurodivý třetí díl, který zcela navzdory všemu a všem kráčí svou prozářenou cestou techno-new age étosu a estetiky ve stylu Strážné věže. Nový "Matrix" naopak pozoruhodně všechny tyto roviny ignoruje. Namísto spirituality a filosofie se babrá v otázkách ryze světských, a to navíc virtuálních. Ale zatímco pro někoho toto bude potvrzením úpadku dnešního světa z výšin myšlení do sebezahleděného předvádění vlastní rádoby sofistikovanosti, o krok dál se nám může vyjevit snaha o probuzení právě onoho dnešního světa. Religionističtí vykladači původní trilogie, podle kterých její díly korespondují se stupni prozření, rozporování a osvícení, to mohou vnímat jako zpátečnický krok, že se série z nirvány vrací zpět k věcem přízemním; zpět na ten marketingově proklamovaný začátek. Právě že to možná je přesně ono, co dnešní svět potřebuje. Ne přejímat starého mesiáše ze staré doby, ale pochopit, že současná fáze společnosti není pořád žádnou dokonalostí, že pravý progres - technický i myšlenkový  -nikdy nekončí, respektive že jsme v lepším případě pořád jen na začátku, pouze s posunutou startovní pozicí. Podobně je tomu pak i se vším, co od nového "Matrixu" diváci očekávají - alespoň ve smyslu našich očekávání a toho, kam naopak míří Lana Wachowski. Kdo si předchozí tři díly spojuje s inovací, respektive progresem v oblasti akčních scén, ten bude rozčarován či vyloženě nasraný tím, jak se mu čtyřka konfrontačně vysmívá. Kdo ale od tvorby Wachowských očekává právě ono kráčení novými směry (na základě asimilace pokroku učiněného jinými dříve), zklamán nebude. Wachowské už dávno nezajímají akční scény, ale možnosti vyprávění a zobrazení pohybu, ideálně pak skloubení obojího. Proto sice může zarazit, že "Matrix Resurrections" pramálo využívá Reevesovo nalevelování fyzických dovedností z let práce na sérii "John Wick". Některé akční scény dokonce působí vyloženě odfláknuté. Ale z celkového pohledu lze spíše říci, že korespondují s postupným rozpomínáním se Nea na jeho schopnosti a že jim právě už nejde o to, dělat z akce atrakci, protože to už tu bylo. O to víc film fascinuje v klíčové časově i prostorově rozložené dialogové scéně a jejích variacích, kde se koná ona revoluce výrazových prostředků. Čtvrtý "Matrix" je v mnoha ohledech ještě rozkolísanější a v jednotlivostech problematičtější jízda než poslední projekty Wachowských před ním, ale opět platí, že přináší něco nového, neviděného, fascinujícího a podnětného. (31.12.2021) (méně) (více)