Zlaté časy rádia

milá nostalgická vzpomínka na woodyho dětství, hlavně závěr na střeše a odeznívající hlas je působivej, ale zatímco většině lidí se woodyho filmy líbí, vím pouze o dvou lidech, kteří jsou k jeho filmům dost kritický, jedním je woody sám, který nikdy nepovažoval své filmy za "great", a druhým je godcomplex, který má evidentně woodyallen komplex. Zdá se, že někerý lidi maj své filmové sympatie a antipatie zakódovaný v sobě, jsou totiž naprosto iracionální. Proč se jednomu líbí, to co druhýmu příde stupid? Goddam it´s unexplicable. Update: 23.12.2013 - My opinion on that havent changed a bit, víc než pět dát nelze, takže není co měnit... (16.07.2008)

Nostalgií překypující Allenovo vzpomínání na dětství. Zapomenutí hrdinové rádia, nenaplněné sny rodičů, dětské slintání nad učitelkou... má to všechno, co má Feliniho Amarcord, nebo Svěrákova Obecná škola. Skoro bych řekl, že tyhle filmy tvoří takovou mistrovskou trilogii na téma hořko-sladké vzpomínání nad zašlými časy... (21.10.2013)

[3,5*]     "You speak the truth, my faithful Indian companion."     Autobiograficky ladená snímka Woodyho Allena, plná jeho špecifického humoru so satirickým náhľadom na spoločnosť. Dielo je to inak veľmi farbisté, so skvelou dobovou hudbou, parádne vystihnutou atmosférou doby a citeľnou nostalgiou za starými časmi. Zrejme preto, že je to tak zakotvené v realite, sa Allen dosť miernil vo svojej uletenosti a myslím, že to filmu prospelo. Nezabudnuteľná je úvodná scéna s dvoma vlamačmi, ktorí hádajú melódie v rozhlasovej súťaži "Guess the tune" (takmer som sa udusil smiechom).     "When Mr Manulis called for a date the next week, she told my mother to say she couldn't see him. She had married a Martian." (31.12.2022)

Bez debat jeden z nejlepších Woodyho filmů vůbec - plný nostalgie, humoru, dětských lásek a skvělé muziky. A ohledně té muziky je to asi film nejnabitější těmi nejprofláklejšími swingovými a jazzovými fláky 30. a 40. let. Film si tak krásně plyne, dokonce i nacistická ponorka a šílenec se sekáčkem se objeví, ale ta závěrečná scéna s Woodyho úvahou to ještě celé zvedne do nadpozemských výšin. Krása. (26.10.2014)

Divoká analogie, leč nemohu si pomoci: vyprávěči Proustova Hledání ztraceného času posloužila k rozpomínání madlenka, v tomto Allenově filmu plní obdobnou úlohu rádio. Jak vidno, bránou ve vstup do labyrintu (tj. v prostor, kde pohyb z povahy věci není přímočarý a kde cesta mnohdy bývá silnějším zážitkem než cíl, resp. bloudění vytyčuje "naturel prostoru"; model labyrintu u obou děl určuje podobu vyprávění, proto je popis labyrintu nutným) vzpomínek mnohdy bývají ty nejnepatrnější, nejneočekávanější věci všedního žití. A co víc, tyto věci (madlenka, radio, atd.) nejsou pouhou připomínkou (stínem) času dávno minulého, ony tento čas dokážou znovuzpřítomnit, oživit. Ne tedy stesk po nevratné minulosti, nýbrž radost z průzračnosti tónů (ev. chuti), zapřičiněné převoditelnosti, organické jednotě, resp. neoddělitelnosti věčných zvuků/chutí (kupř. Beethovenova Devátá bude stále toutéž Devátou i za 100 let; madlenka 19. století musí mít zákonitě něco společného s madlenkou 21. století, jinak by už nemohla být madlenkou) od tváří dlouho již pohřbených blízkých a události, které dávno tomu pokryl prach. Poslech rádio jako ostrůvek věčnosti v moři nesmlouvavého zanikání. 75 % (04.06.2022)