Zlaté časy rádia

Radio Days není nejlepší z Allenovy tvorby, ale tenhle film má něco do sebe. Něco, co mě prostě nutí dát snímku lepší hodnocení. Woody vzpomíná na své dětství strávené pronásledováním německých ponorek, pozorováním nahých dam a hlavně posloucháním rádia. Možná je to ta nostalgie, která z tohoto filmu čiší z každého záběru, možná je to tím, že jsem si při filmu zavzpomínal na své dětství (byť jsem nehledal ponorky či neposlouchal tak moc rádia, jako Woody.) Takhle by to šlo, Woody. 80 %. (23.09.2012)

[3,5*]     "You speak the truth, my faithful Indian companion."     Autobiograficky ladená snímka Woodyho Allena, plná jeho špecifického humoru so satirickým náhľadom na spoločnosť. Dielo je to inak veľmi farbisté, so skvelou dobovou hudbou, parádne vystihnutou atmosférou doby a citeľnou nostalgiou za starými časmi. Zrejme preto, že je to tak zakotvené v realite, sa Allen dosť miernil vo svojej uletenosti a myslím, že to filmu prospelo. Nezabudnuteľná je úvodná scéna s dvoma vlamačmi, ktorí hádajú melódie v rozhlasovej súťaži "Guess the tune" (takmer som sa udusil smiechom).     "When Mr Manulis called for a date the next week, she told my mother to say she couldn't see him. She had married a Martian." (31.12.2022)

Retro mode film z dob, kdy bylo radio IN mohl byt cool, pokud by to nenatacel Woody Allen, ktery z toho svymi nemotornymi reziserskymi prstiky uplacal pro nej tak tradicni ultra brutalni nudu. Prvni pulka jeste dava nadeji alespon na podprumer, ale finale uz je cistokrevne filmove utrpeni. 2/10 (08.04.2010)

Skoro mě překvapilo, jak moc se mi to líbilo, protože k rádiu žádný vztah nemám - nebo minimálně ne stejný jako Allenova generace - a myslel jsem, že ta nostalgie bude nepřenosná, ale nakonec jsem zjistil, že je to úplně jedno, protože ten film si od prvních záběrů neomylně razil cestu do mého srdce, a to zcela nezávisle na tom, co si člověk v r. 2022 myslí o rádiu. Skoro mě až ohromuje, s jakým málem si zde Allen vystačil - ten film v podstatě není nic víc, než pár legračních vzpomínek z dětství, namíchaných s hrstkou reálných historických událostí, jako byl třeba útok na Pearl Harbor nebo pád 3 leté holčičky do studny (naprosto mrazivá sekvence, která mě doslova šokovala), ale možná právě v tom je jeho síla, v té dovedně kombinované směsici humoru a dojetí, která je jakoby načrtnutá lehkou rukou, bez ambicí vyprávět nějaký velký příběh, a celá ta nostalgická spanilá jízda se navíc veze na vlnách dokonalého soundtracku, takže toto je přesně ten typ filmů, v jehož závěru je vám líto, že už je konec a že toho víc nebude. (15.08.2022)

V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. (14.08.2010)