Tam na konečné

V prostém příběhu obyvatel jednoho pražského činžáku kdesi na konečné stanici tramvaje, vyprávěném v rámci čtyř dnů z různých ročních období, se autorům podařilo bohatě vykreslit několik znamenitých profilů dnešních lidí. Všechny motivy filmu jsou vlastně soustředěny na osudy dvou dětí: jednoho nenarozeného, o kterém se těžce rozhoduje, zda se vůbec má narodit, a jednoho opuštěného, jehož otec je opilec. I když ve filmu nejde o žádné tzv. velké problémy, cítíme, že problémy, kolem kterých se točí děj, jsou jedny z nejdůležitějších: problémy vzájemného vztahu lidí. Film se nesnaží dát žádný recept. Autoři se však nad nimi velmi svědomitě zamýšlejí a řeší je, arciť jen v rámci příběhu svých hrdinů. Skvělé režijní vedení, vytvářející podmanivou atmosféru světa, jehož se divák stává takřka osobním účastníkem, a vedoucí herce k realistickým, pečlivě odstíněným výkonům, při nichž zapomínáme na tvář známého herce a uvědomujeme si osobnost a životnost umělecké postavy, umocňuje příběh v dílo, které zanechá hlubokou stopu nejen u diváků, ale i v naší současné filmové produkci. (Filmový přehled č. 49 / 1957) // Aškenazyho původní předloha je výborně rozparcelována do několika ucelených monodramat, atmosféra vyhnaná na ostří nože a celku dominuje obdivuhodný "opilecký" výkon fantastického Martina Růžka. (08.03.2012)

Drobné glosy ze života na pražské periferii zasazené do průběhu jednoho roku. Nejde ani o sociální drama ani o kritiku společnosti, ale o datailní pohled do soukromí nesený v duchu realismu. Navzájem se prolínající příběhy odkrývají obyčejné všednodenní příběhy, které jsou velice dobře zvolené - osamnělá manželka, studentka, babička s vnučkou, opilec, starčší bezdětný pár ... Výběr postav a jejich vykreslení je ostatně silnou stránkou všech filmů dvojice Kadár/Klos. I mezi optimistickými snímky předválečné éry se začínají objevovat filmy zachycující život jaký je, bez zbytečného romantizovaní nebo snahou o humorný pohled na vážné stránky lidského bytí. To čím by Batalion v předválečné kinematografii stává se Tam na konečné v době poválečné a před nástupem nové vlny. (17.06.2015)

„Poslyšte, to je zvláštní, my se skoro vůbec neznáme.“ – „Nic si z toho nedělejte, to bude asi tím, že bydlíme vedle sebe.“ Tak tomu říkám hořké drama. Několik smutných osudů obyvatel jednoho baráku na Konečné, přičemž naděje na zlepšení je tak nějak v nedohlednu. Žádné velké příkrasy, naopak, téměř konstantní deprese, jen malými chvilkami střídaná něčím lehounce úsměvným. A krom jiného lze v díle cítit překvapivě silnou pánskou sebereflexi, protože snad každá mužská postava něčím trápí ženské hrdinky, ať už kvůli „nemorálnímu“ přístupu (Rážův lékárník, opravdu výborně zahraný Růžkův opilec), či nějakému drobnějšímu nedostatku (menší role Kemra a Haničince), na druhou stranu v každém z „hříšníků“ zbylo místo i pro trochu té lidskosti nebo zkrátka něčeho, díky čemu se do nich lze alespoň trochu vcítit (tedy, pokud vůbec chcete, že). Na konci si už ovšem tvůrci dovolili nalít divákovi do žil i trochu té optimističtější krve (i když nějakou tu hořkost přibalit nezapomněli) a samotný závěrečný záběr spolu s Liškovou hudbou je moc pěkný. Silné 4*, škoda toho až příliš čitelného příběhu a zbytečně moc šablonovitého Martince, jinak velká spokojenost. „Vy to máte dobrý, všichni, jako ve škatulce, tady je dobro, tady je zlo a uprostřed je čára, že? Ale já po tý čáře chodím! Rozumíš? Nerozumíš, viď? Vono to není v žádný příručce.“ (20.07.2015)

Příjemně patetický povídkový film s nostalgií padesátých let v rouše Liškovy skvělé hudby. Nepříjemně samolibé hovado Vladimír Ráž a sladce něžná Eva Očenášová, vytváří zajímavý pár ve svém nešťastném příběhu, jehož osud je cítit již od prvních chvil. V této baladě na mužské sobectví nevidím hereckých slabin a všichni naši mistři odvádí vynikající práci. (08.10.2013)

"Nebojte, já mám dobrej kádrovej posudek. Jenom trochu chlastám." I takové satirické hlášky problesknou filmem 50. let, který je bezesporu sociální, není však už prvoplánově budovatelský. Leda silněji emancipační v některých tématech, která řeší. Více než metaforu o "konečné" jsem vnímal tenhle až divadelně vystavěný malý svět na pražské periferii v až podmanivých černobílých filmových kulisách. Svět stvořený z několika dílčích osudů v jejich nešťastných každodenních životech: ať už jde o úvodního bohabojného opilce, přílišným intelektem nikoli, ovšem dobrým srdcem oplývající Olinku, nebo pana lékárníka, od první vteřiny nesnesitelného psychopatického hejska hrajícího si na sofistikovaného a zásadového Alaina Delona, který si bez ptaní zapálí při první návštěvě, v posteli, u těhotné ženy i u spícího dítěte. Nemůžu si pomoct, ale pro mě je Vladimír Ráž více styl Tonda Zápotocký, nežli lamač dívčích srdcí. Tak či onak, moudří lidé z Cinepuru poukazují na to, že tento snímek může patřit k prvním vlaštovkám filmařského obratu, který se rozvinul a vyvrcholil o desetiletí později novou vlnou. Tento obrat k člověku tady a dnes, jeho emocím a "obyčejným strastem", je patrný. Velice silný je pak, zdá se mi, motiv a problematizace ne/existence dítěte ve vztahu a životě. (25.06.2023)